7. 7. 2017

Zápisky z Belfastu (referát z mistrovství světa)

I. Prolog

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin je pro silničního ultraběžce jedním z nejprestižnějších závodů, z podstaty věci pak vrcholem běžecké kariéry, určitě alespoň té mé. Postavit se na start s těmi nejlepšími na světě je ohromující zážitek; třeba i proto, že na jiných závodech mi elitní běžci rychle zmizí z očí a pokud mám štěstí, tak je ještě uvidím v cíli, nejsou-li už všichni doma. Tady ne. Na okruhu nikam neutečou, takže máte příležitost vidět celebrity světového ultra celou dobu: v tom dobrém i ve špatném. Mají své lepší chvilky, kdy se usmívají a odpovídají na pozdravy, i ty slabší, kdy by nejradši z trati v tichosti zmizeli. I oni se trápí, je jim zle, chodí, sedí, musí na záchod, dojdou jim síly; prožívají úplně to samé co jejich "kompars"! Nejsou to stroje na výkon, ale jenom lidi, akorát mají větší talent, větší vůlí po vítězství, lépe trénují ...

II. Zázemí na mistrovství světa

Czech team obsadil v autobusu nejlepší místa :-)
Není 5 dní strávených na závodě kvůli jedné 24 hodinovce příliš? Otázka, kterou jsem si kladl už měsíc předem. Ale není. Organizace mistrovství světa totiž není jen o samotném závodu, je to i velká společenská událost, prostor k setkávání lidí různých národností z různých kontinentů. Pořadatel zajišťuje maximální možný komfort, včetně odvozu z/na letiště, ubytování, krmení závodníků, k tomu je třeba vzít v úvahu úvodní a závěrečný ceremoniál, technickou poradu před závodem, konferenci, zkoušku čipů atd. Jsou to na první pohled formality, ale je to zároveň prostor, kde se sdílejí informace a zkušenosti, které posouvají celé ultra stále kupředu. Pohodlí závodníků je také limitované cestováním a oficiálním programem, který pohlcuje většinu ze 2 dní před startem a den po doběhu.

III. Support

Národní depo v noci ...
Platí to o celém sportu, ale o ultra stejně asi víc: rozhoduje hlava. Nejen tělo, ale i psychiku si štelujete dny, měsíce, roky před závodem, ale ke skvělému výkonu nakonec nelze dojít bez vzájemné podpory a souhry celého týmu. Pokud mluvím o týmu, hodně záleží i na lidech, kteří vytváří běžcům zázemí, bez nich nelze dosáhnout opravdu skvělého výsledku. Obětují svůj volný čas partě šílenců, co se rozhodli běhat v parku dokolečka dokola, celých 24 hodin ...

Mé díky patří všem z našeho týmu: Petrovi S., Kateřině K., Janě a June (od Karly), a hlavně Aničce a Ondrovi (od Niky), za jejich 100% podporu a pomoc během celé akce. Jejich povzbuzování, podpora, a obětování se určitě promítlo do výkonu mého, i nás všech.

IV. Patnáctá hodina

Jsou tři ráno a já zase zobu imodium. Už třetí, není to nic moc, pocitově jako kdybych běžel a zároveň seděl 15. hodinu na zábradlí. Snažím se na to nemyslet, ale příliš to nejde, hlavně proto, že na jídlo a pití se při ultra prostě zapomenout nesmí! Kde se stala chyba? A kde se ve mně vzala ta troufalost nazvat poslední příspěvek "24h na WC"? Nepřivolal jsem to? Zoufale hledám nějaký pevný bod, kterým bych se rozptýlil a uklidnil, ale není úniku, každé kolo je stejné: občerstvovačka, zelené toiky, chvíli klid a ... ale nééé ... zelená kabinka znovu volá, navíc kolena už moc nedrží, uf! Po kolikáté? Po čtvrté?

V. Počasí

Přezouvání do suchého
Jsou věci, které jsou nevyzpytatelné, ale jsou i takové, na které se lze připravit. Že v Irsku prší, a to docela často, je známá věc. Proto jsem se neupínal k nějakému výsledku předem. Pokud by mělo pršet 24 hodin, tak půjde hlavně o to dokončit šampionát se ctí. Situace se nakonec měla docela jinak: předpovědi na různých serverech předpovídaly solidní počasí bez deště s ideální teplotou 12-16 stupňů a pod mrakem. V praxi to vypadalo tak, že od odpoledne pěkně po skandinávsku "sprchovalo" až do úplného promočení. Naštěstí další předpověď už byla dobrá a v okamžiku, kdy byl asfalt suchý, tak jsem zaběhl do depa na přezutí. Znamenalo to běžet většinu závodu v suchých, ale rezervních - Spartathlonem prověřených - Boostech (šedivkách).

VI. Časomíra

Proč a co jako časomíra? Člověk si může naplánovat leccos, ale nejméně vyzpytatelný je lidský a technický faktor. Pořadatelům po 11 hodinách přestal fungovat display s počty kol. OK, stane se. O tři hodiny později spadla časomíra, také se může stát. Že to nikdo nedá dohromady až do konce závodu, to už lze pochopit jen těžko. Po zbytek závodu jsem už nenarazil na jediného komisaře, anebo pořadatele u časomíry, vkrádala se do mysli myšlenka, že všichni vzali roha. Ke cti jim přičteno, že neutekli, ale staví se k průšvihu čelem  ...

Slavnostní zahájení (s Katkou a Petrem)
Fakt se to stalo. Například v 8:30 ráno, 3,5 hodiny před koncem jsem měl informaci ze 7:00 ráno (přeposílali nám ji nějací hodní lidé z Prahy). Ale zkuste si schválně malou násobilku po 20 hodinách běhu, natož přepočítávat rychlost min/km, hodiny a km ... Zpětně jsem si vzpomněl na všechny chyby s časomírou, co jsem kdy zažil, a nahlas se všem zpětně omlouval za svou přísnost. Tady to nebyl lokální závod pořádaný partou nadšenců, ale MS pod hlavičkou IAU a IAAF!

VII. Česká výprava

Sešli jsme se jako výborná parta. Pro mne to byla po Spartathlonu teprve druhá podobná akce, akorát nás bylo o ženskou sekci víc :-) Dobrá pohoda přispěla k tomu, že se muži stali 7. družstvem na světě (Brunner-Hokeš-Bohdal) a ženy skončily 12. Zároveň se jedná o historicky nejlepší reprezentační výsledky, kdy většina z nás si dokázala zaběhnout osobák:

Výsledky z Mistrovství světa ... platí verze 1 nebo 2 ? :-)
Pozn. k tabulce (7/7/2017): po 5 dnech nejsou k dispozici finální výsledky, proto uvádím prozatímní "Výsledky" a "... anebo" finální a velmi pravděpodobné výsledky. Prokazatelně v záznamech chybí mnoha běžcům jedno kolo (1652m) kolem 18. hodiny.

VIII. Slunce nad irskými mraky

Slunce se s Irskem moc nekamarádí. Přesto se na mě nad ránem, kdy se při 24h láme chleba, usmálo štěstí. To sluníčko byla Míša Dimitriadu. Míša je neuvěřitelná: od rána mi dělala pacera, motivovala mě, dokázala poradit, povzbudit. Po 18i hodinách byla schopná s naprostou lehkostí zpomalovat a přizpůsobit své rychlejší tempo mému. V nejbláznivějším snu bych si nedokázal představit podobnou situaci, ale dokázala mě srovnat a vyhecovat do té míry, že jsem držel solidní tempo až do samého závěru. Míša je neuvěřitelný talent s mně velmi blízkým přístupem k běhání. Škoda, že jí nevyšla podle představ noc, protože dopoledne jsem neviděl nikoho, kdo by běžel s takovou lehkostí jako ona ...

IX. Epilog

S Míšou Dimitriadu a ...
... věděl jsem, že pokud by mi všechno dobře vyšlo, mohu dosáhnout na 230km. Nakonec jsem cílil na plán B, abych se dostal přes 220km. Kvůli problémům s časomírou jsem se domníval, že finišuji na cca 221-223km. Předběžné výsledky ukázaly 225 km a záznamy jednotlivých kol u mne a většiny běžců ukázaly nezapočítaný jeden okruh. V tuto chvíli to vypadá na výsledných 226,600km, což je vzdálenost mnohem blíže mému původnímu cíli, ale musím počkat na oficiální verdikt. Znamená to, že jsem poprvé dokázal druhou polovinu 24h zaběhnout nad 100km.

Dosáhl jsem 49. místa v mužích celkově a 10. místa v kategorii Masters 40+ (veteránské mistrovství), Radek v této kategorii skončil druhý!

Epilog
Nad ránem jsem sám sebe ubezpečoval, že 24h běžím naposledy. Teď nevím, pocity jsou smíšené. Je to podobné jako po nedávné 12h: mám radost, dosáhl jsem svého limitu, ale každé jeho posouvání znamená větší úsilí v přípravě a při závodě samotném to už hodně nepříjemně bolí. Musel bych cíleně zlepšit výkonnost v posledních 6-8 hodinách, kdy hodně zpomaluji. Udržet průměr 8,5km/hod. v poslední čtvrtině závodu je maximum, co nyní dokážu. Je to otázka vůle, tréninku a také toho, jestli by mi ještě větší nasazení a případné lepší výsledky přinášely větší radost.


Můžu o tom přemýšlet za pár týdnů na Spartathlonu, budu na to mít dost času.

Až budou potvrzené finální výsledky, tak je zde doplním :-) Krásné léto!



Fotky zapůjčené bez laskavého svolení od organizátorů a členů českého týmu ... děkuji :-) 

28. 6. 2017

24 hodin na WC

Počasí v Belfastu podle Osla (yr.no)
Ten název jsem si nemohl odpustit. Fascinuje mne, že angličtina používá stejnou zkratku pro mistrovství světa jako pro splachovací záchod.

Posledních pět týdnů uteklo šíleně ... sotva jsem se zregeneroval po Stromovce, jeden týden si zaběhal více a už přišel zase útlum, tapering, regenerace, anebo jak se to správně nazývá.

Počasí v Belfastu zatím vypadá nadějně a kdyby mě v práci nezneklidňoval konec kvartálu, na plosce malý puchýř a několik nehtů těsně před upadnutím, tak bych prožíval téměř předzávodní idylku.

Do Belfastu se hrozně moc těším. Je to jeden z mála závodů, kde má člověk na půl splněno už na startu. Podobně jako na Spartathlonu si člověk musí účast vyběhat, nikoliv (jenom) zaplatit. Sestava, co se sejde na startu je hvězdná, ohromující, neskutečná ...

Výbavička na čtyřiadvacetihodinovku
Myslím, že jsem zdokonalil přípravu v tom smyslu, že už vím, co přesně při závodě potřebuji a jak to chci mít připravené. Dříve, když jsem měl vše v jedné tašce, ztrácel jsem dost času dohledáváním trika, ponožek, sluchátek a všech maličkostí, přitom stačí tak málo. Jenom IKEA umí udělat ve věcech pořádek! Uklidňuje mne, že to co s sebou mám alespoň 3x, tak je vysoká pravděpodobnost, že to nebudu potřebovat!


V pondělí mi napsal Zdeněk Kučera několik otázek pro facebook Maraton klubu Kladno. Je to od něj hezké, a jako skvělý běžec s literárním talentem přesně ví, na co zeptat, respektive, o čem asi tak přemýšlím a o čem jsem chtěl sám na blog psát. Takže tentokrát nepíšu, ale odpovídám.






V sobotu ve 12 hodin místního času startuje 11 českých ultramaratonců v Belfastu na IAU 24h WC (tedy Mistrovství světa v běhu na 24 hodin, kdyby ještě někdo nevěděl). Držte palce a sledujte nás tady: http://www.iau-ultramarathon.org/


4. 6. 2017

Shoe must go on! & 12 hodin ve Stromovce

Před týdnem jsem běžel 12i-hodinovku ve Stromovce. Mám k tomuto závodu speciální vztah, protože jsem zde před dvěma roky poprvé a celkem snadno pokořil 100km a v nastalé euforii jsem pak téměř přestal běhat a připravil se o lepší výsledek. Tomu jsem se chtěl tentokrát vyhnout, naopak jsem chtěl vzít závod jako přípravu na Belfast a podzimní Spartathlon, a snažit se běžet co možná nejdále.

To se mi nakonec povedlo, i když jsem podobně jako v Plzni přepálil začátek a musel jsem po 60km radikálně zpomalit. I tak jsem měl stovku za skvělých 8:40 a chodeckých vsuvek maximálně deset minut za celý závod. Výborná generálka, mám teď mnohem lepší představu, jak 24h rozběhnout a kdy a jak zpomalovat tempo. Také jsem si znovu po roce připomněl, jaká trička si mám v horku obléci, že si je nemám dávat do kalhot a taky jak poznám, že už mám v sobě vody dost a kdy mi naopak schází. Tohle jsou věci k nezaplacení, které se jinde než na závodě vyzkoušet nedají. Co víc, dokonce i první experiment s imodiem dopadl na jedničku :-)

Malá odbočka ... velký otazník jsou pro mne ale nadále boty. Můj milášek od Adidasu Energy Boost mne začíná v třetí generaci míjet velikostně. Mám ve zvyku běžet ve volných botách, což na okruhu nevadí, ale v Řecku by mi hrozily puchýře. Na MS do Belfastu si Energy Boost určitě vezmu, ale musím už myslet na to, co bude dál.

A protože jsem v tomto týdnu překonal hranici 27.000 uběhnutých km, tak mě napadlo si v botách konečně udělat pořádek. Jak jsem je snášel z celého domu na hromadu, tak mě překvapilo, že s každým párem bot mám nějaký prožitý příběh.

Jak tedy takový AUDIT BĚŽECKÉ OBUVI dopadl? Zjistil jsem například, že kromě 13 aktuálních bot jsem dost párů vyhodil anebo rozdal (11).

Pěkně vyprané ...  shora dolů ... a zleva doprava:

Adidas Galaxy (34km) - švihácké a trendy boty pořízené v nouzi v Zagrebu. Přebookovat letenky a sehnat hotel na dva dny je sranda proti rozhodnutí, jestli vybrat boty kvalitní, anebo jen na přežití. Nakonec jsem v časové tísni zvolil variantu přežití

Asics Gel Cumulus 14 (1505km) - dříve jsem měl Cumulusy (12,13) rád, ale pak mi přišlo, že se nemůžu trefit do velikostí. Zná to asi každý: 43,5 je málo a 44,0 už moc. Tyhle jsem si nakonec užil, i když jsem je spíše bral na noční běhy s HCiTB (abych si nezrasil opravdický silničky)

Brooks Ghost 4 (1058km) - nejstarší "aktivní" boty, mám je od roku 2011, víceméně z nostalgie jako vzpomínka na první maratony. Jsou rychlé, ale ne moc pohodlné, pár nehtů v nich zůstalo

Adidas Energy Boost 2 "alias růžovky I" (1516km) - s růžovkama jsem si zažil od kamarádů hodně posměchu, zajímavá u nich byla - s ohledem na barvu - především cena, 70% dolů je dost. Nedám na ně dopustit, běžel jsem v nich několik dlouhých a úspěšných ultra

Asics Gel-DS Sky Speed 2 (677km) - jak jsem zmiňoval už výše, u Asicsu jsem se kolem roku 2014 začal míjet s velikostmi, tady jsem to zvoral úplně, protože boty mi jsou velké a i když v nich občas vyběhnu, za moc to nestojí

Hoka One One Vanquish 2 (2115km) - od Hoka jsem si sliboval vloni před Spartathlonem hodně, nakonec jsem na ně nespravedlivě shodil vinu za puchýře a bolesti klenby. Paradoxně jsem v těchto silničkách absolvoval Pražskou stovku 2016 - což nebyla dobrá volba, ale je vidět, že když se chce, tak v botách to prostě není

Adidas Energy Boost 2 "šedivky" (1108km) - v roce 2016 jsem s nimi běžel Spartathlon ... nedám na ně dopustit, dlouho jsem na nich opatroval "špínu a hvězdný prach" ze seběhu z pohoří do Sangas; možná mi to pak přineslo štěstí na 100km v Plzni

Vibram Fivefingers (22km) - na ty mám nezapomenutelnou vzpomínku z roku 2012, kdy jsem si v nich nevratně "urval" příčnou klenbu na levé noze; prima jsou na strašení dětí (jé, hele, co má ten pán na noze!!) a kolegyň v práci ("fuj to je nechutný, co to je?")

Adidas Energy Boost 2 "růžovky II" (1481km) - moje nejoblíbenější boty, viz výše, jako kdyby ta pitomá barva přinášela štěstí - stejně jako jedničky i tyto mají kolem 1500km a pořád dobře drží

Adidas Snova Riot2 GTX M (872km) - tvrdé jako skála, ale fantastické na sníh a na led. Na Klínovci jsem v nich běžel i v -30°C ... kromě strašné zimy si už ale detaily nepamatuju

Shoes must go on!
Adidas Energy Boost 2 "černošky" (1182km) - původně náhradní na Spartathlonu (čekaly na svou šanci v dropbagu), běhal jsem v nich přes zimu, ale proběhl jsem se v nich po závodě s Radkem na olympijském stadionu v Athénách (400 metrů). I když slovo proběhl není úplně na místě

Adidas Energy Boost 2 "modráky" (329km) - aktuálně je rozbíhám do Belfastu, zaběhl jsem v nich před týdnem 12hodinovku ve Stromovce

Salomon XA Pro 3D GTX (459km) - crossovky, které bych si za původní cenu nikdy nekoupil, ale které jsem si vyběhal u Intersportu v rámci akce: "počet uběhnutých km=tvoje sleva!" ... za 78% původní ceny jsou to skvělý boty a občas je užiju. Akci Intersport pro velký úspěch už nikdy nezopakoval

Boty, které již odešly do věčných lovišť:
New Balance NB 106, New Balance 980, Mizuno Wave Ultima 2, Asics Gel Cumulus 12, Asics Gel Cumulus 13, Asics Gel Fuji ES
Adidas adiStar Solution (moje první běžecké boty!), Adidas adiStar Ride, Adidas Energy Boost (3x) - první a druhá generace mi vydržela dokonce 1700-2500km (!)


Ale zpátky k 12i-hodinovce ... v pomalém, ale pořád v tempu 6 minut na km jsem vydržel a stejně jako před dvěma roky mě porazil Ondra Velička, který si běžel svůj vlastní závod (147.119km). Porazil mne (nás) rozdílem několika tříd. Za výsledek 132.209 km jsem hrozně moc vděčný a při pohledu do historických tabulek mě úplně mrazí, protože se ocitám v hodně vybrané běžecké společnosti. Radost mi nekazí ani fakt, že 12i-hodinovka není tak populární, protože není mistrovská disciplína.

Teď mi nezbývá, než doléčit šrámy, ještě se vzepnout pár dní k vyššímu tréninkovému úsilí a pak už se pomalu chystat na Belfast.

Mistrovství světa je něco, co si zaslouží pár extra řádků.