4. 6. 2017

Shoe must go on! & 12 hodin ve Stromovce

Před týdnem jsem běžel 12i-hodinovku ve Stromovce. Mám k tomuto závodu speciální vztah, protože jsem zde před dvěma roky poprvé a celkem snadno pokořil 100km a v nastalé euforii jsem pak téměř přestal běhat a připravil se o lepší výsledek. Tomu jsem se chtěl tentokrát vyhnout, naopak jsem chtěl vzít závod jako přípravu na Belfast a podzimní Spartathlon, a snažit se běžet co možná nejdále.

To se mi nakonec povedlo, i když jsem podobně jako v Plzni přepálil začátek a musel jsem po 60km radikálně zpomalit. I tak jsem měl stovku za skvělých 8:40 a chodeckých vsuvek maximálně deset minut za celý závod. Výborná generálka, mám teď mnohem lepší představu, jak 24h rozběhnout a kdy a jak zpomalovat tempo. Také jsem si znovu po roce připomněl, jaká trička si mám v horku obléci, že si je nemám dávat do kalhot a taky jak poznám, že už mám v sobě vody dost a kdy mi naopak schází. Tohle jsou věci k nezaplacení, které se jinde než na závodě vyzkoušet nedají. Co víc, dokonce i první experiment s imodiem dopadl na jedničku :-)

Malá odbočka ... velký otazník jsou pro mne ale nadále boty. Můj milášek od Adidasu Energy Boost mne začíná v třetí generaci míjet velikostně. Mám ve zvyku běžet ve volných botách, což na okruhu nevadí, ale v Řecku by mi hrozily puchýře. Na MS do Belfastu si Energy Boost určitě vezmu, ale musím už myslet na to, co bude dál.

A protože jsem v tomto týdnu překonal hranici 27.000 uběhnutých km, tak mě napadlo si v botách konečně udělat pořádek. Jak jsem je snášel z celého domu na hromadu, tak mě překvapilo, že s každým párem bot mám nějaký prožitý příběh.

Jak tedy takový AUDIT BĚŽECKÉ OBUVI dopadl? Zjistil jsem například, že kromě 13 aktuálních bot jsem dost párů vyhodil anebo rozdal (11).

Pěkně vyprané ...  shora dolů ... a zleva doprava:

Adidas Galaxy (34km) - švihácké a trendy boty pořízené v nouzi v Zagrebu. Přebookovat letenky a sehnat hotel na dva dny je sranda proti rozhodnutí, jestli vybrat boty kvalitní, anebo jen na přežití. Nakonec jsem v časové tísni zvolil variantu přežití

Asics Gel Cumulus 14 (1505km) - dříve jsem měl Cumulusy (12,13) rád, ale pak mi přišlo, že se nemůžu trefit do velikostí. Zná to asi každý: 43,5 je málo a 44,0 už moc. Tyhle jsem si nakonec užil, i když jsem je spíše bral na noční běhy s HCiTB (abych si nezrasil opravdický silničky)

Brooks Ghost 4 (1058km) - nejstarší "aktivní" boty, mám je od roku 2011, víceméně z nostalgie jako vzpomínka na první maratony. Jsou rychlé, ale ne moc pohodlné, pár nehtů v nich zůstalo

Adidas Energy Boost 2 "alias růžovky I" (1516km) - s růžovkama jsem si zažil od kamarádů hodně posměchu, zajímavá u nich byla - s ohledem na barvu - především cena, 70% dolů je dost. Nedám na ně dopustit, běžel jsem v nich několik dlouhých a úspěšných ultra

Asics Gel-DS Sky Speed 2 (677km) - jak jsem zmiňoval už výše, u Asicsu jsem se kolem roku 2014 začal míjet s velikostmi, tady jsem to zvoral úplně, protože boty mi jsou velké a i když v nich občas vyběhnu, za moc to nestojí

Hoka One One Vanquish 2 (2115km) - od Hoka jsem si sliboval vloni před Spartathlonem hodně, nakonec jsem na ně nespravedlivě shodil vinu za puchýře a bolesti klenby. Paradoxně jsem v těchto silničkách absolvoval Pražskou stovku 2016 - což nebyla dobrá volba, ale je vidět, že když se chce, tak v botách to prostě není

Adidas Energy Boost 2 "šedivky" (1108km) - v roce 2016 jsem s nimi běžel Spartathlon ... nedám na ně dopustit, dlouho jsem na nich opatroval "špínu a hvězdný prach" ze seběhu z pohoří do Sangas; možná mi to pak přineslo štěstí na 100km v Plzni

Vibram Fivefingers (22km) - na ty mám nezapomenutelnou vzpomínku z roku 2012, kdy jsem si v nich nevratně "urval" příčnou klenbu na levé noze; prima jsou na strašení dětí (jé, hele, co má ten pán na noze!!) a kolegyň v práci ("fuj to je nechutný, co to je?")

Adidas Energy Boost 2 "růžovky II" (1481km) - moje nejoblíbenější boty, viz výše, jako kdyby ta pitomá barva přinášela štěstí - stejně jako jedničky i tyto mají kolem 1500km a pořád dobře drží

Adidas Snova Riot2 GTX M (872km) - tvrdé jako skála, ale fantastické na sníh a na led. Na Klínovci jsem v nich běžel i v -30°C ... kromě strašné zimy si už ale detaily nepamatuju

Shoes must go on!
Adidas Energy Boost 2 "černošky" (1182km) - původně náhradní na Spartathlonu (čekaly na svou šanci v dropbagu), běhal jsem v nich přes zimu, ale proběhl jsem se v nich po závodě s Radkem na olympijském stadionu v Athénách (400 metrů). I když slovo proběhl není úplně na místě

Adidas Energy Boost 2 "modráky" (329km) - aktuálně je rozbíhám do Belfastu, zaběhl jsem v nich před týdnem 12hodinovku ve Stromovce

Salomon XA Pro 3D GTX (459km) - crossovky, které bych si za původní cenu nikdy nekoupil, ale které jsem si vyběhal u Intersportu v rámci akce: "počet uběhnutých km=tvoje sleva!" ... za 78% původní ceny jsou to skvělý boty a občas je užiju. Akci Intersport pro velký úspěch už nikdy nezopakoval

Boty, které již odešly do věčných lovišť:
New Balance NB 106, New Balance 980, Mizuno Wave Ultima 2, Asics Gel Cumulus 12, Asics Gel Cumulus 13, Asics Gel Fuji ES
Adidas adiStar Solution (moje první běžecké boty!), Adidas adiStar Ride, Adidas Energy Boost (3x) - první a druhá generace mi vydržela dokonce 1700-2500km (!)


Ale zpátky k 12i-hodinovce ... v pomalém, ale pořád v tempu 6 minut na km jsem vydržel a stejně jako před dvěma roky mě porazil Ondra Velička, který si běžel svůj vlastní závod (147.119km). Porazil mne (nás) rozdílem několika tříd. Za výsledek 132.209 km jsem hrozně moc vděčný a při pohledu do historických tabulek mě úplně mrazí, protože se ocitám v hodně vybrané běžecké společnosti. Radost mi nekazí ani fakt, že 12i-hodinovka není tak populární, protože není mistrovská disciplína.

Teď mi nezbývá, než doléčit šrámy, ještě se vzepnout pár dní k vyššímu tréninkovému úsilí a pak už se pomalu chystat na Belfast.

Mistrovství světa je něco, co si zaslouží pár extra řádků.

14. 4. 2017

100km českých a pár střípků

100km českých (československých)
Zatím jsem měl každý běžecký rok úplně jiný. V loňské roce jsem měl dobrý prostor hltat kilometry, letos mám pro změnu pracovní přesčasové objemy, které si nezadají s těmi běžeckými. S tím se nedá nic moc dělat, leda to občas rozběhat. V tomto rozpoložení jsem se na konci března zúčastnil MČR v běhu na 100km v Plzni. Stovku jsem ještě nikdy neabsolvoval a správně jsem tušil, že bude hodně bolet. Očekávání jsem neměl žádná, ale věděl jsem, že z mezičasů na jiných závodech bych se pod 9 hodin dostat měl, a to, co bude méně, tak bude jenom lepší. Nakonec jsem svůj limit odhadl velmi dobře, čas 8:27:42 (průměrné tempo 5:05) je moje maximum, se svou "maximální" rychlostí se už dál nedostanu. Stovka je specifická, rozběhl jsem ji svižně, dokonce v mém druhém nejlepším maratonském čase 3:16:52, 50km jsem měl pod 3:56, až kolem 60.km jsem začal zpomalovat a běžel tempem lehce nad 5:20. Čas je na této trati neúprosný, každé zpomalení tempa na pár kroků se trestá minimálně sekundou v průměrném tempu, snažil jsem se proto radši ani moc nepít a nejíst. Velkou radost mi udělalo jak překonání hranice 8,5 hodiny tak i skutečnost, že jsem se tentokrát dokázal bezchybně připravit, zmáčknout a udržet stejný výkon od začátku do konce. Nepřekvapilo mne, že při neúčasti zraněného Radka a odstoupení Dana vyhrál s velkým přehledem Ondra. Překvapilo mne a je skvělé sledovat, jak v českém ultra roste konkurence a že je tu dost mladších kluků, kteří se budou zlepšovat. Jenom pohled na výsledky z minulých let a na poslední dva ročníky dokazuje obrovský skok, před pár lety by mi můj podprůměrný výkon stačil dokonce na bednu, letos jsem byl ale "až" devátý. Jsem přesvědčený, že Česko bude v příštích letech ultramaratonská velmoc, a mám radost, že u toho aspoň na chvíli tak trochu jsem :-)

Poslední kola - okruh se běžel 66,667x (foto: Dan Orálek) 
Stovka ale není mojí letošní prioritou. Nezadržitelně se blíží 2 hlavní akce letošního roku, takže musím zvýšit objemy a naběhat potřebnou kilometráž. Zrychlené pracovní tempo, které zažívám poslední rok, nejde bohužel úplně dohromady s podobnou přípravou. Na druhou stranu platí, že bez téhle "vytrvalostní kompenzace" a pravidelného tréninku bych vůbec pracovní nápor nezvládl. Hledání rovnováhy je složité a už několikrát jsem v posledních měsících musel udělat kompromis a plánované kilometráže redukovat. Prostě jsem se ocitl na hraně anebo dokonce i za hranou vlastních sil a přednost dostal odpočinek. Oblíbenou formou, jak skloubit několik věcí dohromady v co nejmenším časovém prostoru, jsou tak běhy odněkud někam, anebo běhy pro auto. Minulý týden jsem vmáčknul do 18 hodin: společenskou akci MK Kladno, pití piva, setkání s MM, B2B 2 dlouhé běhy (72km) a spánek. Po pátečním večírku a nočním návratu po svých vybíhám tedy ráno zpátky pro auto, tentokrát i s MM, který vybral zajímavější trasu (do Prahy jsem běžel po staré karlovarské) a hlavně byl skvělým a zábavným společníkem. Podobný přístup má své výhody, ale taky limity. V sobotu jsem se totiž sice vrátil domů skoro včas a dokázal odpoledne absolvovat výlet s rodinou, ale v neděli jsem byl už fakt vyčerpaný a radši se jen vyklusal. Navíc jsem měl na úterý naplánovanou jinou akci spojenou pro změnu s pracovními povinnostmi a v pořadí už šestou návštěvou chorvatského Zagrebu v tomto roce.

Takhle je vidět Zagreb z výšky 1040 metrů
Nad Zagrebem se impozantně rozkládá rozlohou malé pohoří Medvědnica s nejvyšším vrcholem Sljeme (1035 m.n.m), kde se jezdí dokonce i Světový pohár v lyžování. V Zagrebu teď běhám docela často, většinou kolem Jarunu, kde je veslařský a koupací areál, v lednu jsem Zagreb i okoloběhnul. Do těch hor mě lákalo se podívat už od loňska, kdy jsem zde byl poprvé, obtížné bylo jen najít ten správný okamžik, abych po nočním výletu byl ráno schopen v práci fungovat. Ta příležitost konečně nastala, po rychlé večeři jsem už téměř za tmy vybíhal městem vzhůru podle trasy nahrané do hodinek. V Zagrebu se jezdí především autem, prokličkovat se přes všechny industriály, nadjezdy a podjezdy vyžaduje určitou zkušenost, zručnost a taky drzost, kterou při vší skromnosti disponuju. S počínajícím stoupáním doprava slábne a s menšími obavami koukám na hory před sebou. Celou dobu slabě prší, jak je asi nahoře? Nevzal jsem si ani vodu, ani hroznový cukr (ani občanku, ani mobil), před během jsem do sebe nasoukal pizzu a dvě piva, říkám si, že aspoň potrénuju žaludek na 24hodinovku. Doufám, že u vysílače bude nějaká hospoda ... Otevírají se krásné scenérie zářícího města, později je vidět i nasvícený Grad Zagreb, který jsem obíhal přes údolí, a teď je na menším vrcholku pode mnou.

Grad Zagreb jsem obíhal údolím 
Na Sljeme je zima a otevřená liduprázdná hospoda, dám si dvě koly, půl litru vody a běžím zpátky. Volím stejnou cestu po kulturním povrchu, do terénu, který jsem měl naklikaný zpátky si po tmě nakonec netroufám. Překvapuje mě, že jsem nenarazil na jediného běžce, cyklistu, za 3 hodiny jsem potkal pouhá 2 auta. Seběhy jsou mojí slabou stránkou; je to s nimi podobné jako když jsme jako děti chodili na třešně. Nahoru dobrý, třešně dobrý, ale ze stromu dolů strach a hrůza. Teď to hrůza nebyla, tedy kromě zážitku s "něčím", co se mnou paraleleně běželo minutu lesem, hlasitě funělo asi jako vlčák když se vás chystá roztrhat. Podle zvuků to byl asi opravdu větší pes, i když co může nepřipravený cizinec na Medvědnici čekat za zvíře je otázka. Po vyhodnocení situace jsem pořádně přidal a ještě po pěti minutách jsem se opatrně ohlížel dozadu, jestli jsem pořád sám ... Fuj! Je zajímavé, jak je strach iracionální: nevadí mi být sám v lese v noci pokud běžím a jsem běžec, pokud bych měl jít na to samé místo chůzí sám třeba na houby, tak mi to bude hodně nepříjemné. Po krátkém průběhu městem jsem zpátky v hotelu ještě před půl dvanáctou, je ještě čas na vyřízení emailů, jedno pivo a pár hodin spánku. Druhý den mi kolegové v práci říkají, že se do těch kopců teď nechodí, protože na Medvědnici je momentálně rozšířený výskyt infikovaných hlodavců. Tak mě asi nevyděsil medvěd, ale funící hlodavec.

Pohled na Sljemje (vysílač vlevo) z kraje Zagrebu

Mapa trasy

Profil trasy


5. 3. 2017

Rýmička a kašlíček

Rýmička a kašlíček (Magdaléna Válková)
(stručný report o zimní přípravě)

Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem se úspěšně vyhýbal virózkám a taky pracovnímu stresu, je první třetina letošní sezóny podstatně slabší. Smiřuji se s tím. Objemy, ke kterým jsem se vyšplhal v loňské zimní přípravě (2170km / listopad-únor) jsou nejen letos ale i v budoucnu podle všeho nereálné. Letos jsem se dokopal za stejné období k 1850km a to ještě díky Pražské stovce. Zatímco loňské pobíhání charakterizuji jako pako-běhání a pro výstrahu si pouštím maratonce Oldu, tak letos se moje snažení magorsky posunuje ještě o stupeň výše: spousta běhů po práci, pod šílenou a dosud nepoznanou únavou, navíc po 21:00 večer. Olda byl překonán.

Proto jsem paradoxně v půlce ledna uvítal běžnou chřipku, která mi dala příležitost trochu vydechnout: od práce i běhání. On se totiž nabízí i druhý pohled na věc; vloni jsem se chystal na dubnovou 24h do Villeneuve a pak na Ultrabalathon. Letos chci na první vážnou akci až 1.7. do Belfastu, pak až na Spartathlon, takže není ani důvod kam spěchat. Ze zkušenosti už vím, že po týdenním výpadku jsem za 3 týdny zase zpátky, není úplně moudré objem teď příliš hrotit. Navíc sleduju, že pokud se pohybuji měsíčně kolem 450km, tak mě vlastně nic nebolí, což už neplatí při běhání kolem 550km.

Noční okoloběh Zagrebu
Protože jsem téměř každý druhý týden pracovně v Záhřebu, tak mi to nedalo, abych si Záhřeb neoběhl. Bohužel jsem narychlo do hodinek naklikal trasu vedoucí asi přes ty nejošklivější části města, navíc bylo -10°C, náledí a tma. Měl jsem skvělou příležitost poznat velmi nezajímavé obydlené části plné svítivě bílých balustrád, s nafrněnými sádrovými labutěmi na balkonech, či se (sádrovými) lvy hlídajícími u branky ... Industriálu jsem si užil dosyta, stejně jako běhu po namrzlé stezce kolem nekonečné hráze, která lemuje řeku Sávu. Srovnání snese snad jen Okoloběh Bratislavy (a Slovnaftu) před 2 roky. Možná to ale bylo jen tou zimou.

Můžu říct, že v zimě se chodníky a cyklostezky neuklízí nikde. I v Praze se pozná, kdo se nejvíce hlásí o svá práva ... jsou to řidiči (a pojišťovny). Když v lednu namrzlo, dalo se v centru fakticky běhat jen po silnicích, chodníky byly schůdné až po 2 dnech, v Riegráku a v ostatních parcích, cyklostezkách (Krejcárek) se lajdácky čekalo tři neděle na oblevu.

Vlastně je tahle sezóna - už jsem daleko za třetinou tohoto běžeckého roku - trochu divná. Vloni jsem se zaujetím hltal objemy a poznával své limity, letos mi to pracovní povinnosti vůbec neumožnily. Na druhou stranu si uvědomuji, jak mi dělá běhání dobře na těle i na duši. Fyzická únava po celodenním psychickém tlaku příjemně uvolňuje, i když to není samozřejmě tak jednoduché: "vstát a jít" je hnus. Příjemné je mi běhání až po 60-80 minutách a to mě teď drží pohromadě. Dá se říct, že jsem si našel další rozměr běhání :-) 

Za 3 týdny mě čeká stovka v Plzni, závod, u kterého nemám prioritu a kde budu rád, pokud se nezraním a dostanu se třeba až k 8.5 hodinám. Docela už se na to sobotní kroužení těším :-)