15. 12. 2015

Spartathlon: Close to the Edge


HC iTB dobývá Prahu od Úval ...
Jedna moje oblíbená písnička od YES - je to spíše rocková suita - se jmenuje Close to the Edge. Texty YES jsou plné jinotajů a básnických obratů, kterým moc nerozumím, tenhle název je zcela výmluvný; celá deska se pohybuje tak trochu na hraně. Když ji vydávali, tak si nebyli jistí, jestli zaplněné stadiony přijmou 18i minutovou skladbu plnou nepravidelných rytmů, změny tempa, nečekané harmonie, zvuky a bizardní melodie. Smysl toho všeho pochopíte, až když uslyšíte skladbu celou. Podobně se i náš život skládá z drobných událostí a zážitků, jejichž smysl pochopíme zpravidla až po mnoha letech. A s ultraběháním je to jakbysmet: každý trénink, každý běh je tak trochu zbytečný, ale přitom zásadně důležitý. A spousta pravidelných běhů nás pak dostane někam, kde bychom to vůbec nečekali. Před 5-i roky jsem s běháním začínal na prvních pokusech, pak bylo prvních 20km, prvních 30km mezi Trojou a Husincem, po té maratony, no a od loňského roku zkouším ultra. Pár měsíců je mi jasné, že se nezadržitelně blížím k závodu, kterým se dostanu blízko k "hraně", na hranici svých možností ... a v mých představách se mi jako hraniční závod před časem usadil Spartathlon.


Jakousi zmínku o Spartathlonu jsem poprvé zaznamenal letos v červenci od H12, který v Úvalech zmínil, že bych se tam měl přihlásit, protože mi zdejší trať podle jeho statistických odhadů bude určitě vyhovovat. Beru podobné návrhy s velkou s rezervou, koneckonců, jakým jiným způsobem by si měli kamarádi běžci u piva trochu pošimrat ego, že? Můžeme si navzájem pochválit účes, boty, barvu nehtů na nohách, pěkný puchýř na patě, ale to není ono. Lepší je někomu navrtat do hlavy nějakou pořádnou šílenost! A to Honza umí nejlíp ze všech. Tehdy jsem nevěděl o Spartathlonu vůbec nic, takže další superlativy, že je tam horko, dusno, ale taky v horách dost zima; přišlo mi to víc legrační, než aby se mě to jakkoliv týkalo. Sranda mě ovšem brzy přešla ...

Střih ... září.

Koncem září jsme s Tomášem, Janou a Pavlem v Dánsku a nemohu si nevšimnout, že spousta dánských běžců nosí bundy Danish Spartathlon Team, mnozí z nich závod v minulosti dokončili. Na vlastní oči jsme viděli Kim Hansena (vítěz Ostrova Matek 2014), který byl o 14 dní později "u paty" třetí! To už jsem Spartathlon pochopitelně na webu sledoval online přes noc, netrpělivě mačkal F5, v sobotu fandil Radkovi, Ondrovi a Martinovi ... myšlenka na účast začala být po splnění limitu sžíravá a obtížnější než ten nejobtížnější hmyz.

Spartathlon kromě "prostého" uběhnutí 246km obnáší spoustu dalších organizačních překážek, z nichž některé se dají stěží ovlivnit, jiné jsou s trochou štěstí řešitelné. Náklady sice nejsou likvidační, z rodinného napnutého rozpočtu pro 6 lidí si ale těžko bez "ztráty morální kytičky" můžu vyjmout 450 EUR + peníze na letenku, a pak si sám spokojeně odletět na týden k moři. Asi bych se ani nemusel vracet, taky by podobný přístup byla špatná "karma" už od začátku. Rozhodnu se tedy, že "Spartathlon" ANO, ale musím do května sehnat prostředky na startovné z úplně jiných zdrojů než pracovních, nejlépe souvisejících přímo s během.

Střih ... druhý prosincový týden. 

V pondělí konečně dodělávám jakousi stručnou self-prezentaci (fuj!), kterou posílám s průvodním textem na dvě korporace. Do dvou dnů mi přichází negativní odpověď, kde hlavně ta věta o věku podporovaných sportovců mi zněla v uších dost nelibě, ale co nadělám. Ještě týž den - jak už to v životě chodí - jedna zpráva dobrá (hurá, prvních 100 EUR od mámy k Vánocům) a zároveň špatná (dle vydaných propozic startovné není příští rok 450, ale 520 EUR). Takže jsem vlastně na začátku.


Ve čtvrtek přichází nejprve ráno velmi silná rýma, večer pak dlouho očekávaný mikulášský večírek iTB. S rýmičkou začínám velmi opatrně. Po zázvorovém čaji, který mi doporučil Bubo (dávám si ho bez půllitru doporučované vodky) a dvojce červeného jsem vlastně už jednou nohou na odchodu, když se přistihnu, jak "náhodou" trávím s chlapci delší dobu u slivovice na baru. Chutná mi a kupodivu i rýmička jako kdyby se lekla a dělá, že je na ústupu. Pak se ale věci zaškobrtnou a začínají dostávat nečekaný spád. Nejdřív si mě k sobě volá Digi, pak cosi říká Tomáš, ale nedokážu se úplně soustředit, pak mi PvS předává šátek s originálním emblémem T-Birda bojujícího na trati Spartathlonu. Krásný, moc děkuju! Bráním se, že podle dohody přece slavíme jenom kulatiny a ty jsem měl vloni ... trochu se mi motá hlava, a rozptyluje mě, jak se na mě všichni dívají, jako kdyby pořád na něco čekali ... tak se soustředím, co vlastně Tomáš říká a ten mluví o tom, že se přátelé z iThinkBeer.com složili na kilometry (nejdřív prý bylo na 137km, teď už na 172km anebo dál) ... V tu chvíli se mi zastavuje tep, zmocňuje se mě panika, chci utéct, anebo stéct po zdi, o kterou se opírám, cosi blekotám, děkuju, pak přiletí a mluví na mě Sára, zatahuju slzu. Jo aha, ještě mám v ruce modré desky, a tam jsou fakt peníze na startovné!? To se smí?? No to je krásný, že to nejde popsat, je to vůbec možný, takového štěstí? Za žádných okolností si netroufám se podívat do obálky, protože vím, že bych brečel, a to přece nemůžu, to kluci nedělaj, jak by to vypadalo ... Zbytek večera pokračuje, následují další slivovice, piva, změna lokálu a ze "snu" se proberu až doma, kde se mi vše v tichu rozleží ... strašně dlouho, desítky minut pak hlasitě a intenzivně brečím, až nakonec vyčerpáním a dojetím usnu.

Close to the Edge

Přátelé, udělali jste pro mě Věc velkou a nevídanou, takže já se teď budu snažit, aby i vám všem tenhle Dar přinesl radost a společně jsme si s ním užili hodně hezkého a dobrého. Spartathlon se běží 30.9.2016 v 5:00, s takovým týmem v zádech budu mít na startu mentální náskok 2 maratonů. Udělám pro "patu" maximum, i když počítejme předem s tím, že to bude na hraně. Musím toho ještě hodně naběhat a doufat, že tělo objemy vydrží. Taky se musím připravit teoreticky, sbírat informace, aby mě v náročných podmínkách nic moc nepřekvapilo. Bez podpory doma se taky neobejdu a vše pak musí v den D do sebe zaklapnout. Něčemu se dá jít naproti, někde se dá improvizovat, stejně spoustu věcí člověk neovlivní. To je jasné z výsledků, kdy závod dokončí méně než 50% startujících prošlých přísnými kritérii. Možná poběžíme společně s H12, pointu své úvalské agitace prozradil až o několik měsíců později. Jo a abych nezapomněl, taky musím zvládnout se z toho nepo*rat, běháme přece pro radost!

Jak tohle uzavřít? Nevím, jsme na začátku. Můžu říct třeba něco "moudrého": že ultra je běh na dlouhou trať, každý běh je stejně zbytečný jako důležitý a konzistence je až na prvním místě :-) Mimochodem, pořád to zní lépe než: míč je kulatý, fotbal nemá logiku, brankář byl na místě ...

Moc všem děkuju, děkuju Tomášovi (který vše za mými zády dal dohromady), vážím si vás, vaší důvěry a podpory, příští rok to bude pravé Close to the Edge!  ... no a pak už budeme všichni myslet na pivo :-)




Za fotky z večírku použité bez svolení děkuju Digimu :-)

YES: Close to the Edge (Queen's Park Ranger's stadium, 1975) ... :-) 



3. 12. 2015

Listopad: pořád to samé, ale 100x jinak

Ještě že si píšu blog, protože na tohle období jsem se prý těšil v září: na dlouhé a klidné zimní běhání prosté všeho stresu. Člověk si z minulosti pamatuje zpravidla jen to příjemné; tmu a zimu si odsune daleko za hranice vzpomínkového optimismu, stejně jako pracovní povinnosti spojené s tímto obdobím. Takhle to prostě funguje. Kromě víkendů se dostanu ven jenom s čelovkou. Ve městě by se bez ní možná člověk i obešel, ovšem to by musely být chodníky opravené, bez děr a bez všudypřítomných psích exkrementů; takže nezbývá mi nic jiného než si na cestu přisvítit.

Můj cyklistický deník z roku 1991:
konzistence až na prvním místě
Po kratší regenerační pauze se pouštím do zimního hltání kilometráže, pořádně sebevědomě :-) Z listopadových 502km měl udělat pětinu přeběh ze Sněžky do Hřenska. Jak známo, skončili jsme ještě před Lužickými horami v Oldřichově a mně tak do druhé půlky měsíce naskočilo "manko" 61km. Nebyl žádný závažný důvod od plánovaného objemu ustoupit a manko jsem nakonec dohnal za cenu dvou náročnějších týdnů s objemy 2x135km. Snaha držet se plánu a být v přípravě konzistentní, se mi loni neskutečně vyplatila. Že se každý kilometr počítá, to jsem věděl už jako kluk, když jsem jezdil na kole. V prosinci mě čeká další solidní dávka - v plánu mám ještě o trochu víc.

Co ale udělat, aby tyhle zimní pako-běhy (pasivní a konzistentní) nebyly úplně nudné a nějakým rozumným způsobem utíkaly? Každá změna v zaběhlém stereotypu je dobrá. Hodně mi teď pomáhá MP3 s hudbou, pouštím si nové desky, které buď neznám, anebo jsem je dlouho neslyšel. Jindy jsem hodně unavený z práce, na hudbu není pomyšlení a kilometry pouze mechanicky odběhám. I to se počítá! Někdy pospíchám, protože mám omezený čas mezi povinnostmi, a musím přidat na tempu. Před týdnem jsem se zacyklil se sluchátky na uších na dráze: 40 koleček na dráze může vypadat přiblble, ale hlava rezignovala a skvěle jsem si odpočinul od všedních starostí. V neděli jsem "natočil" (doslova) ve Vršovicích a na Vinohradech půlmaraton - ovšem na ploše sotva 2x2km. A tak dál ... prostě pořád nějaká změna :-)

Forest Run se běžel v lese :-)
Na konci měsíce jsem se pro změnu přihlásil na hradecký Forest Race, kde se kromě půlmaratonu a maratonu konaly závody různých psích spřežení v bizarních kombinacích: pes + páníček, pes + páníček na kole, pes + páníček na koloběžce, xkrát pes + páníček. Taky zde probíhal koloběh, konkurenční akce koloběhu řipského. Naprosté panoptikum! V téhle podivné společnosti a za teploty pod bodem mrazu běželo taky 21 maratonců. Naštěstí to měli pořadatelé dobře promyšlené, různé kategorie pouštěli nejen v dostatečných intervalech, ale i na různé tratě. Psi se tedy nikomu nemotali ani pod nohy, ani pod kola. Mimochodem trať byla krásná: 2 okruhy se běží v lese a na měkkém povrchu, pravda v bahně někdy až moc měkkém. Škoda jen, že zima mi byla taková, že místo poklidného naběhání 42 km jsem musel běžet podstatně rychleji, abych nenastydl. Nakonec to dobře dopadlo a zahřálo mě dokonce 2. místo. Taky mě potěšilo, že jsem druhou půlku zaběhl výrazně rychleji, dokonce jsem dva běžce předběhl v posledních třech kilometrech.

Ta zaťatá pěst má prý nějaký význam,
bohužel jsem zapomněl jaký
V zázemí jsem po závodě rozmrzal velmi pomalu, když se se mnou dal do řeči pan Jiří Soukup, známý atlet, legenda a celebrita českého běhu. Tento nejstarší maratonec v české historii (88 let) dal na okruhu kolem hradeckého lesního hřbitova tentokrát "pouze" desítku. Vzpomínal na různé závody, citoval jména běžců z různých závodů, vzpomínal na staré běžecké časy, na steeplechase, který běžel na kladenském Sletišti, a litoval, že na Kladně nikdy neběžel maraton. Bylo mi trapné, abych mu tykal jako ostatní, tak jsem ho požádal o vykání, stejně jako o společnou fotku. Ani jedno mu nevadilo! Na závěr mě šokoval, protože sedl na kolo a odjel domů, normálně jako nějaký kouzelný dědeček z reklamy na běhání: "Je vám 40 a cítíte se na 90? Běhejte!, až vám bude 90, budete se cítit líp než teď!" ... prostě se pořád něco učím.

V listopadu se zcela očekávaně nic zajímavého nepřihodilo. Čelovka a sluchátka jsou a ještě pár měsíců budou hlavní a nejdůležitější společník ... málem bych zapomněl na hlavní důvod, proč o čelovce mluvím: na setmělé dráze jsem předminulý týden málem šlápl na ježka. Zkracoval si cestu do nedalekého křoví. V téhle nejisté době, kdy ani na běžné podzimní počasí není možné se úplně spolehnout, pospíchal uložit se k zimnímu spánku. Byla tma a bez čelovky jsem ho zahlídnul na úplně poslední chvíli. Moc nescházelo a místo zimního spánku se ježek uložil ke spánku věčnému. Od té doby si dávám dvakrát velký pozor, nejen kam šlapu, ale taky abych nezapomněl čelovku.

24. 11. 2015

Krakonošova (ledová) facka

"Zátiší s kaplí sv. Vavřince"
Sněžka, 14.11.2015 foto: Krakonoš
Není lepší nápad, než se proběhnout v zimě po horách, že? A když už se běží Krakonošovým revírem, proč k tomu nepřipojit i Jizerky, Lužické hory, soutěsky u Hřenska, pořádný flák Sudet ... dlouho plánovaný a očekávaný ultraběh neměl menší ambici než spojit nejvyšší a nejnižší (přírodní) bod ČR, tzn. dostat se ze Sněžky do Hřenska. Jak to dopadlo a co jsem se v horách naučil, se pokusím popsat na následujících řádcích.

Společenská část akce začala slibně už v autobuse, kde jsme stačili během nekonečné cesty vypít pár láhví vína, při první zastávce jsme málem ujeli H12 a při druhé si koledoval o podobný malér MvP. Někteří spolucestující si od naší poslední řady odsedávali dopředu, jiní brali zastavování rozjetého autobusu s nadhledem: "jéé, zase oni!" Musím podotknout, že když jsem nasedal na Černém Mostě do stařičké Karosy, hned jsem si vzpomněl na krásnou a veselou knížku Autobus sebevrahů - zážitkový autobus pro lidi, co už od života nic moc neočekávají ... My jsme naopak plni očekávání s půlhodinovým zpožděním šťastně dojeli do Pece pod Sněžkou, ubytovali se v Penzionu Sluníčko (jak příznačné pro následující den!), večer se pokračovalo v doplňování kalorických zásob tuhým i tekutým "palivem" v bezvadné restauraci přímo na návsi. Tradičně se plánovaly další vylomeniny, což je už takový krásný kolorit našich akcí. Na plánování se těším stejně jako na samotné pobíhání. Akorát musím být do budoucna obezřetnější a rozumnější ...

V modrém obalu je slivovice, bohužel tekla ...
na pozadí informace o teplotě a síle větru
Kdo mě trochu zná, tak ví, že nejsem žádný horal. Na Sněžce jsem byl poprvé teprve před 5 roky, na horách se mi motá hlava, někdy mi dokonce teče krev z nosu. Troufnout si na takovou běžeckou túru se samými zkušenými trailisty nebylo rozumné, i když jsem se utěšoval, že v Krkonoších se moc nezdržíme a Jizerky jsou placaté a podstatně níže. Krásné listopadové počasí s teplotou nad 10° i v noci slibovalo ideální podmínky. Jenže jak to na horách chodí, tak se počasí mění z hodiny na hodinu a Krakonoš se předpověďmi moc neřídí: ráno od Růžové hory zavřená lanovka, na Sněžce vichřice s padajícími kousky ledu a všechno namrzlé. Občas sice opatrně vylezlo slunce, ale to jenom proto, abychom se namlsali, že už to bude dobré, a vzápětí se ponořili do mlhy, či chumelenice. Když už se dalo běhat, tak s nejvyšší opatrností. Na tvářích i v očích štípaly kousky ledu, celkově jsme se posunovali pomaleji než jsem si představoval, a pouze rozvážným krokem. Když jsme se z mlhy vynořili - značně omrzlí - kolem 15:00 hod. u Jizerky, začínal jsem se smiřovat s DNF. Nakonec jsme přeběhli ještě Jizerky a skončili v hospodě nad Oldřichovem a vlakem se dopravili do Liberce. Krásná akce skončila dříve, než měla, ale je dobré ji zpracovat, uvědomit si chyby a vzít si z ní mnohá ponaučení:

1) Tahle zakletá fráze je natolik pravdivá, že se nikdy neochodí: ultra je v hlavě. Dosud jsem moc dlouhých ultra neodběhl, ale když jsem běžel 12-hodinovku, nastavil jsem si "hlavu" na 12 hodin, podle toho rozložil síly a počítal čas. V Dánsku na stomílovce jsem udělal to samé s kilometry, nastavil si plán na 16x10km, záložní plán na 20x8km. S jistotou jsem věděl, že prostě poběžím 16x vzdálenost odběhnutou tisíckrát v tréninku. V hlavě mám pak jízdní řád, se kterým podle okolností pracuji. Tento model v horách kvůli podmínkám a nevyzpytatelnému tempu nefunguje.

2) Bezpečnost: dosud jsem dlouhé ultra běžel vždy s pořadatelským zajištěním: vždycky je příjemné, když má člověk kolem sebe pořadatele, na cestě drop-bagy, o občerstvovačkách ani nemluvě. To platí pro jakýkoliv dálkový běh i závod. Na 24hodinovce navíc nemusíte myslet na bezpečnost, když se stmívá, jestli máte dostatek věcí na převlečení, jestli máte co pít, jíst, kde je záchod atd. Kouzlo běhu v horách pouze s tím, co si člověk nese (často zbytečně), jsem poznal nyní poprvé. Zatěžkán nákladem a zaměstnán starostí o proviant jde vlastně o úplně jiný sportovní výkon. A také o náročnější logistiku, než kterou znám.

Občas se objevily krásné výhledy - jako tenhle na Jeseníky
3) Míra nepohodlí: pokud odmyslím vnější okolnosti, tedy vichřici, zdržení kvůli nejedoucí lanovce na vrchol, kousky ledu, které nás omlacovaly z mraků, tak mi prostě nefungovala běžecká matematika: jak se mám například srovnat s tím, že od 5. km mě bolí nohy a to mám před sebou 130km? Odpověď: nevím. Únava při běhu v horách je úplně jiná, příprava zjevně taky.

4) Priorita: musím přistupovat opatrně k akcím, které zamýšlí překonat více než 60-80km, tedy hranici, kdy už je ultraběh podle mého názoru "devastující" a regenerace a návrat do tréninku trvá několik dní, spíše týdnů. Je potřeba mít nastavené priority, kdy a kde chci za tuto hranici zajít, vzít v potaz důsledky, možné prochladnutí, zranění, následný výpadek v tréninku po akci atd. Z tohoto hlediska jsem se dopustil největší chyby. Pokud běžím přes 100km, tak musím mít jasný plán, vědět proč to chci uběhnout a mít z hlediska motivace čistou hlavu.

5) Technika: nemám techniku, neumím běhat v terénu, kluci mi z kopce slušně utíkali. Rychlejší technické pasáže, kde se musí člověk rychle rozhodnout jestli radši skočit do louže, anebo na zledovatělý a (snad) stabilní kámen, jsou velmi fyzicky a psychicky vyčerpávající. Dlažební kostky a kros po rozbitých chodnících na Vinohradech jsou sice dobrý trénink na nervy, ale nikoliv na hory :-)

Idylická chvíle - Polsko má jasno
Sportovně to pro mě byla výborná zkušenost, i když jsem podcenil nástrahy hor a přecenil vlastní schopnosti v nich. Za sportovní nezdar akce se Tomovi moc omlouvám, vím, že jako organizátor byl z DNF smutný a v odhodlání pokračovat zůstal v sobotní večer sám. Měl jsem se předem - jako to udělali oba veverci - rovnou přihlásit na krátkou variantu, tu, kterou jsme nakonec běželi všichni. Z plánovaného přeběhu Sněžka - Hřensko jsme nakonec přeběhli po cca 10 hodinách jenom Krkonoše a Jizerky. Ze stejného místa, kde jsme skončili (a ve stejném čase, co jsme doběhli) ovšem hodláme ještě tuto zimu pokračovat a akci dokončit. Bude to určitě krásný a náročný noční běh Lužickými horami a Českosaským Švýcarskem. Už teď se těším!

Děkuji všem přátelům za perfektní akci a skvělou společnost, H12 a PvS také za zapůjčení fotek.

Krásný popis akce najdete zde: 12HD: Staříkovo běžecké YOLO aneb bylo nás pět :-)
... a taky zde: Veverka v zádveří: Dolu z kopce :-)

5. 11. 2015

Střídmá oslava (běžeckého) Silvestra

Někdy si říkám, jaký jsem jako běžec nevděčník: v létě nadávám na příšerné horko, sotva se trochu ochladí, tak nadávám, kolik vrstev na sebe musím navléct. Zatímco Riegrák v létě nabízí opilce vracející se z kalby, navoněné joggerky, krásné výhledy :-) a pejskaře, tak se začínající zimou člověk zůstává sám. Zbyli mi akorát ti psi a jejich vykuřující páníčci a paničky; joggerky zalezly do fitek a opilci nevím kam. Chce se říct: sbohem letošní horké léto, zimo vítej!

Rok 2015 je definitivně za námi
(tedy ten běžecký)
V sobotu 31. října jsem taky slavil Silvestra ... samozřejmě ne konec kalendářního roku, ale konec běžeckého roku, který se mi jako už tradičně láme na přelomu října a listopadu. Neznamená to nic víc, než že nová prázdná excelovská tabulka vystřídá tu starou vyplněnou a vyběhanou. Pořádek musí být, je to základ konzistence. Většinu podstatného z loňského roku jsem popsal už dříve, na tomhle místě si chci pouze zrekapitulovat některé myšlenky k tréninku v roce 2015 a zaznamenat plány do roku 2016. Žádná velká změna se neplánuje, snad jen kromě psaní podobných poznámek :-)

Silvestrovské bilancování

Srovnám-li roky 2014 a 2015, tak radikální změnu jsem udělal v kilometráži, naběhal jsem víc o celých 33% (3750/5000). Blížím se ke stropu, co se ještě dá při zaměstnání a dalších povinnostech naběhat, aby to také zvládl organismus a rodina. Maximální měsíční kilometráž jsem posunul z 400 na 500 km, v srpnu dokonce až na 600 km. Kromě závěru roku jsem se věnoval téměř výhradně objemům (průměrný týdenní objem kolem 110 km), nevyhledával jsem ani kopce ani terén. Kilometráž je prý absolutním základem pro ultra, aspoň jsem to pochopil z knihy Hal Koernera a z Garmina Radka Brunnera :-) Jejich kilometráž nezvládnu, ale je logické, že když člověk běhá často a hodně, tak mu to nejen přestane dělat problém, ale začne se mu to líbit a troufne si na víc. Žádná velká věda.

Nechci nic zakřiknout, ale po celý rok se mi vyhýbala zranění a po velkých závodech jsem pár dní regeneroval pouze svalovou a psychickou únavu. Tělo se mi tedy na dlouhá ultra adaptovalo opravdu velmi rychle. Až na závěr, po Dánsku a po Stromovce jsem silně cítil únavu fyzickou a psychickou, a tak jsem posledních 7 týdnů končil běžecký rok na průměru 70km/týden.

Mám rád tabulky i grafy, tohle je "Last 365 days"
V únoru jsem se bohužel nevyhnul viróze, která si oblíbila dýchací soustavu, po pauze si smlsla na trávicí soustavě, aby mi potvora ještě v březnu skočila na hlasivky. Po atb jsem začínal trénovat docela oslabený a tréninkový výpadek jsem cítil skoro dva měsíce. Nejvíc jsem si ale protrpěl zrušení účasti na únorovém Okoloběhu Londýna, na který jsem se hrozně moc těšil a ke kterému jsem směřoval celou loňskou zimu.

Pak se to v dobré obrátilo: v květnu jsem si na Šutru (72km) poprvé zkusil zaběhnout poslední kolo naplno a docela se mi to líbilo, protože do té doby jsem ultra běhal hodně opatrně. To byl další zásadní letošní impuls. Nezapomenutelné byly taky noční běhy a okoloběhy ... jedno v jakém složení, vždy jsme si užili hodně piv, pohody, klábosení a ve zdraví se vrátili domů.

Happy New Running Year 2016!

V těchto dnech mi začíná běžecký rok 2016. V plánu mám mírně navýšit kilometráž (+10%) a přidat jeden regenerační krátký běžecký den, budu tedy běhat 6x týdně. Noční pivní běhy a okoloběhy s kamarády mě pořád naplňují až mystickým nadšením a každý kilometr v dobrém rozpoložení se počítá 2x :-) Kromě kilometráže je pro mě důležité navýšení počtu B2B běhů. (B2B jsem si letos definoval takto: 2 dlouhé běhy ve 2 po sobě následujících dnech, které mají dohromady min. 50km a kratší běh má minimálně 20km.) Jsem zvědavý, jestli navýšení objemů s sebou také přinese nějaké to zrychlení :-) No ... a měl bych taky zhubnout.

Závodní plány mám na příští rok velmi smělé, vzhledem k obtížnosti budu šťastný pokud je dokončím: rád bych se na jaře účastnil jednoho hodně dlouhého běhu kolem nejmenovaného velkého jezera v Uhrách a největším snem je bronzová ploska jednoho profláklého antického posla. Víc už neprozradím :-) ... Především druhá akce je závislá nejen na běžecké, ale i na finanční formě :-) Jak říká nejmenovaný klasik: "Když už jednou limit je, tak má koukat aby byl. A když limit byl a je, tak se má zaběhnout to, co je, a nemá se hledět na to, co není, jako tomu v mnoha případech je". Taky se těším na Kladenskou 24-hodinovku: srdeční záležitost a velký běžecký mejdan pořádaný milými a přátelskými abstinenty.

To jsou tedy běžecké plány a sny na rok 2016. Teď zbývá ve zdraví přetrpět a přeběhat těch nekonečných 5 měsíců ve společnosti tmy, zimy, psů a pokuřujících pejskařů. Hurá do toho!

18. 10. 2015

Maratonská derniéra 2015

Při našem lednovém pivním plánování jsem své kamarády 12H a Okrouta seznámil se svým záměrem věnovat první polovinu běžeckého roku 2015 přípravě na rychlejší maraton s tím, že druhá půlka se bude bezvýhradně soustředit na Ostrov Matek. Chlapci mě s nakažlivou skepsí ubezpečili, že to je kravina, protože na maraton se trénuje úplně jinak než na dlouhé ultra. Pokud jsem ze začátku váhal, jestli mám věřit sobě anebo dát na ně, tak následující týdny ve společnosti virózy můj tréninkový plán stejně překopaly a přepnuly pouze na plán ultra.

O devět měsíců později, po Dánsku, jsem se rozhodl posunout si závěr běžeckého roku o pár neděl a ukončit rok až po Pražském maratonu ve Stromovce. Po 14-denní regeneraci jsem strávil 3 týdny poskakováním po oválu v Riegráku, abych třetí říjnovou studenou a mokrou sobotu brzy ráno stál na startu. Dřív než se dostanu k samotnému závodu si musím do svého virtuálního školního notýsku napsat známku 3- za přípravu.

UFO outfit 
Příliš zabezpečený "dropbag"
Proč? Pod dojmem všech těch letošních dlouhých běhů jsem v technické přípravě udělal obrovskou spoustu menších i větších chyb. Jedničku s hvězdičkou si dávám pouze za oblečení: sice jsem vypadal s 2 tričkama přes sebe, obří čelenkou a červeno-bílými rukávky z jiného trička jak z planety opic, anebo rovnou z popelnice, ale do sychravého podzimního počasí to byla ta nejlepší volba. Ostatní podpůrná výbava ponechaná na stole na startu byla bohužel vhodná pouze pro ultra: na startu jsem si přichystal 2 gely, hroznový cukr, imodium, náplast a vazelínu, vše zůstalo nerozbalené. K těm posledním 2 lékařským produktům bych dal šachovou terminologií 2x otazník (??), co jsem si asi hodlal během těch 3 hodin mazat, anebo přelepovat, to sám nevím. Za to jsem nepochopitelně zapomněl na kapesníčky, což se mi zle vymstilo, ale to je samostatná kapitola. Největší hloupost byla, že jsem vše dal do krabičky a pro jistotu ještě do nepromokavého dm igelitu se zipem, takže jsem po závodě sice vše našel jako nové, ale taky v podstatě nepoužité. A když už jsem si chtěl dát hroznový cukr, ztratil jsem 20-30 sekund prací se zipem, otevíráním krabičky, průnikem do balení a následným sběrem po zemi. Příliš mnoho školáckých chyb ...

Na start jsem kvůli záchodu dorazil asi za 1/2 minuty deset, rychle se pozdravil s přáteli z iTB (účast byla slušná: 12H, rid, MVP výborně běžela Věra). Ještě před tím, před registrací jsem stihl pozdravit svou atletickou komunitu z Maraton klubu Kladno (Mirek, Radek, Hanka, Pepa Beránek) a samozřejmě povzbuzující a věrné duo Evžen a Sára. Evžen se vytahoval, že chce být fialový jako Sára, a ukazoval nám všem hýždě a celou nohu ... prý z kola. Taky přišel povzbuzovat Honza Lochman a Renata, ale ta se pak ztratila, v cíli jsem ji už neviděl.

Okruh ve Stromovce x 10: pěkně je
vidět obrátka a návštěva Šlechtovky
Odstartováno ... a další kiks: zapomněl jsem si na MP3 spustit playlist (do notýsku píšu ředitelskou důtku), takže se mi spouštěly desky podle náhodného pořadí. Bohužel se moje oblíbené chytily až ke konci, takže půlmaraton jsem odběhal na "bum-čvach" popu konce 80. let. Docela úlet, horší bylo, že od třetího kola se mimo rytmus ozývala peristaltika a od 4. kola bylo jasné, že to budu muset řešit, aby z toho nebyl totální prů*er, ale no co, budek je ve Stromovce dost. Když jsem zjistil, že jsem zapomněl ubrousky a že budky po trati jsou po této stránce zcela vybydlené, měl jsem chuť to i zabalit. Nakonec mě za cenu 1,5 minutové ztráty zachránila Šlechtovka.

Na rychlém maratonu mívám krize brzy, kolem 25. km, ani Stromovka nebyla výjimkou, ale už vím, že to trvá krátce. Snažil jsem se držet tempo do 4:30, mezičas na 2 hodiny dával naději i na čas pod 3:10. Síly mi ale vydržely jen do 30. km, kdy jsem musel uznat, že na maraton pod 3:10 prostě a jasně natrénováno nemám a o 10-15 sekund na km musel zpomalit. Přesto jsem se ještě poslední kilometry zmáčkl zpátky k tempu 4:30.

Mám rád tabulky a mám rád taky grafy
Mám radost, že první polovinu jsem dokázal zaběhnout v relativně klidné tepové frekvenci 150-155 HR/min. při výše zmíněném tempu až do 36. km. Po 2,5 hodinách už mi tep začal stoupat, finišoval jsem na 167 HR/min. Baterky by měly navíc, ale nohy na podobné tempo natrénováno nemají, chybí jim síla a taky by to chtělo ještě něco zhubnout. Celkové průměrné tempo 4:33 s průměrným tepem 154 je ale výrazný posun od loňského Kladna (4:41; 159). Rychlý nejsem ani nebudu, ale potěšilo mě, že jsem dokázal na obou půlkách udržet přibližně stejné tempo (1:34:28 vs. 1:37:21 ... 49,25%/50,75%), byť v první polovině je zahrnutá i neplánovaná návštěva Šlechtovky a v druhé jsem opakovaně nezvládl dostatečně rychle ruční práce při vybalování cukru.

Nakonec z toho bylo 3:11:44 (real time, btto čas je o 5 sekund horší a není tak vizuálně hezký). Za osobák jsem strašně moc rád, je to reálný obraz mého posunu od loňska s ohledem na letošní dlouhé pako-běhy, bez kopců a bez tréninku rychlosti. Také jsem si ověřil, jak maraton bolí: ano - když ho zaběhnete rychle, bolí možná i víc, než nějaké dlouhé ultra, které absolvujete minimálně z poloviny v příjemném tempu. Především je ale ta bolest jiná: nebolí mě unavené svaly na nohách, záda a bránice, ale šlachy, kotníky, achilovky. Maraton je krásná, ale jiná disciplína, než kterou jsem letos běhal.

Na závěr mě čekalo příjemné poklábosení a posezení u párku a piva s Ridem, MVP, 12H, Polopsem a dalšími :-) Dík všem za skvělou sobotu, však se nám blíží zase nějaké ty šílenosti, při kterých si budeme běhu užívat a nebudeme závodit. Já si chci od závodů rozhodně aspoň na půl roku odpočinout, bylo to všechno krásné, ale mám toho taky plné zuby. Povahou nejsem závodník a chci, aby mě běhání těšilo ... takže aktuální pozdrav ode mne je: pivu zdar a regeneraci zvlášť!

Odkaz na zápisek 12HonzaDe

"Kaštanové pole" zpestřuje jinak nudný asfaltový povrch
PS: dlouho jsem přemýšlel, jestli to tady zmíním, ale nakonec to sem dám a budu moc rád, když se nikdo neurazí a bude to vnímáno jako konstruktivní a dobře míněná kritika. Vím, že pořadatelé podobný závod připravují dlouhou dobu, mají s tím spoustu starostí, stresu, pracují ve svém volném čase, určitě zadarmo, vážím si toho a díky jim za to! Výborně zorganizované a čisté bylo zázemí závodu, rychlá a bezproblémová registrace, prakticky volné záchody před startem jsou úplným luxusem, skvělé občerstvení a atmosféra v cíli. Občerstvovací stanice byla solidní a dostačující (hodně mi chyběla cola, moje chyba, že jsem si ji nevzal). Přihlédne-li se k "lidovému" startovnému (300/400 Kč), je vše v naprostém pořádku. Podstatně horší byla trať: 10x obrátku v tak rozsáhlém parku jako je Stromovka ještě pochopím, byť tím závod ztrácí na rychlosti, ale možná za kuželem mohl někdo zamést zmoklé listí. Odmést lze i hluboké louže pár kroků od startu, vždyť od noci nepršelo. Hlava mi nebere kaštanové pole v zatáčce u Šlechtovky, kde se závod na pár desítek metrů změnil v hodně náročný trail a obří kontejner na listí těsně před obrátkou, kde se nepříjemně probíhalo úzkou mezírkou na samém okraji křivého a děravého asfaltu. Dát roličku papíru do zelených budek rozsetých po Stromovce by zabralo jen pár sekund a mně a podobným zoufalcům ušetřilo klidně minutu. Ale opakuji ještě jednou: díky všem moc za krásný závod!

9. 10. 2015

Běžecké intermezzo a čekání na zimu

Nabíhání kilometrů a trénink obecné
vytrvalosti - teoretická část (foto:digi)
Ještě předloni jsem dodržoval mnoha knihami opakované pravidlo, že maratony se běží za rok maximálně 4. Kde jsou ty časy! Od doby, co pravidelně navštěvuji běžecké ultra-hospody iTB, tak mi tuhle poučku mí běžečtí přátelé nadobro z hlavy vymazali. Pravidelná setkávání s přáteli u piva jsou prostě velmi inspirativní a vedou k vyšším cílům, lepším výsledkům ... a někdy i světlým zítřkům. Přiznávám se, že jsou to návštěvy restauračních zařízení, v nichž se kromě společenských vazeb a přátelství buduje základní aerobní vytrvalost vedoucí k týdenní kilometráži vyjádřené v trojmístných číslech. Jistěže pouze teoreticky ...

Stovka za týden pro mě byla ještě před pár měsíci nedostižná cifra, při které bych si klepal na čelo. Po tomto roce, kdy průměr byl ještě o něco vyšší, se na čas vracím zpátky k tréninku na maraton a ejhle! Ačkoliv jsem plánoval regenerační mezidobí, kdy si závěr sezóny užiji běháním kratších vzdáleností, příjemnými rychlejšími tréninky a nakonec si několika rychlými maratony zpestřím podzim, tak se místo toho trápím a vidím, že mi to evidentně (rychle) neběhá.

Maratón je prostě jiná - atletická - disciplína, kde už nestačí "jenom" pobíhat a naběhávat ohromující dávky s tím, že ono to pak "přijde" samo. Týden za týdnem jsem běhal jako pako (PAsivní, KOnzistentní běh), nezajímalo mě tempo, jenom naběhané km a občas tep. Na ultra to stačí, na maraton ne. Příprava na ultra je vlastně klidná, pohodová a bezbolestná záležitost, stačí si jen zorganizovat čas a běhat, běhat, běhat ...



Tady na vinohradské škváře
jsem sokolům akorát pro srandu
Myslel jsem si, že když dokážu běžet relativně svižně 10 hodin, tak nebude problém se na 200 minut mírně zmáčknout. Jenže tak to není, ono to trochu zmáčknete a nohy nestíhají, ruce nestíhají, bolí ramena, kolena, tělo lítá ze strany na stranu, u toho funím jako kůň a mám všeho plné zuby za deset minut. Původně jsem si chtěl zkusit ve Stromovce udělat osobák. Po pouhých 3 týdnech exhibování na dráze v Riegráku, kdy mě předběhl každý místní sokol či sokolka, to zkusím, ale moc šancí tomu nedávám. Vím, že to bude bolet možná nejvíc v tomto roce.

Zase už se zpátky těším na ty svoje zimní pako běhy, kdy za sebou zamknu branku, rozhlédnu se a až v tu chvíli se rozhodnu, jestli půjdu doprava anebo doleva. Buď si zakorzuju s davy běžců podél Vltavy, nebo potáhnu industriálem směrem na Hostivař, anebo se vydám za dobrodružstvím po strašnických a libeňských slumech. Do sluchátek si pustím Yes, Genesis, Frankie Goes to Hollywood, anebo nějakou pop blbinu, v hlavě zapnu autopilota a poběžím. Poběžím jen tak, na čas a na kilometry, abych byl doma dřív, než se úplně rozední a než všichni vstanou.

Před tím ale ještě musím vytrpět tohle nesmyslné předsevzetí a trochu se příští sobotu potrápit. Při běhání si člověk nemá nic slevovat a plán se musí plnit i v závěru běžeckého roku. To je základ.

3. 10. 2015

100M kolem Ostrova Matek: s větrem o závod

Nejen tady na náměstí nás vítalo spousta lidí

"Ten před vámi nevypadal moc dobře, za chvíli ho doběhnete" říká mi paní ve středním věku pěknou srozumitelnou angličtinou a ptá se, jestli nemám chuť na kafe. S díky odmítám, na kafe bych docela chuť měl, ale nikdy jsem nezkoušel dát si ho uprostřed závodu. Na experimenty není čas a navíc mám před sebou ještě minimálně 5 hodin běhu. Zhlédnu stůl, který se ničím podstatným neliší od těch předchozích, a ředím ještě jeden kelímek vody s kolou. "Už se začíná ochlazovat, budu muset běžet", poděkuju a dávám se pozvolna do pohybu. Vím, že už nedoběhnu celý úsek k další občerstvovací stanici, ale budu muset v půlce udělat na 200 metrů pauzu.

Zatím jde vše podle předpokladů, možná dokonce ještě lépe. Začátek jsem prožil v připitomělém transu plném nervozity a dělal jednu hloupost za druhou, ale chvíli po startu ze mě vše spadlo. Dopoledne bylo velké horko, polojasno, užíval jsem si výhledy na moře, běh podél pláže. To je naprostá slast pro nás, kteří odkroutí většinu kilometráže v pražském Riegráku a okolních vinohradských ulicích. Běželo se mi perfektně, navíc od 15. km jsem se chytil o generaci mladšího kluka, který mi dělal pacera asi 2 hodiny a za žádnou cenu mě nechtěl pustit před sebe. Držel solidní tempo moc hezkým stylem, zřejmě se ale nakonec sám utavil, protože nečekaně zastavil a už jsem ho neviděl. Nebyl jediný, i na takovém závodě se najdou běžci, kteří na 35.km narazí do zdi. Od tohoto okamžiku jsem vlastně jenom běžce dobíhal a s nikým jsem neběžel. Těsně před maratonem, který jsem stihl kolem 3:36, odkládám sluchátka a vyndavám z dropbagu třetinku plzně, způsobuje to trochu pozdvižení a hihňání, ale nenechám se poznámkami rozhodit. Jsem přece člen sekty HC iTB! Pokračuji k otočce, za kterou potkávám Tomáše, který se do první části také pořádně obul. Je mi jasné, že tenhle den, nestane-li se něco špatného, bude hodně výjimečný. Na 50. km jsem za 4:18, což je o 22 minut lepší, než můj 2 roky starý osobák z Brdské. Bohužel ale začíná pršet.

Idylická pasáž u moře
Prší tak jak to v Dánsku umí, tedy docela silně a docela dlouho, asi 3 hodiny. Utěšuji se tím, že na 90.km mám další dropbag, kde mám věci na převlečení. Chlad mi nedovoluje ani pomyslet na nějaké zvolnění či zpomalování, takže běžím i dlouhé "neviditelné" kopečky, které neberou konce. Většinu trailových úseků jsem si vychutnal v solidním bahně. Ve vesnicích se kolem mne srocují lidé, hlasitě povzbuzují, děti dávají pět, některé se stydí, nezapomenutelná je rodina se 4 dětmi kdesi hluboko mezi dunami; dvě malé děti se mnou nadšeně běží, dvě starší pihatá děvčata si mě zvědavě prohlížejí, co to je za zmoklého cvoka, otáčejí se zády a chichotají. Poděkuji manželům za občerstvení a když utrousím, že mají krásné děti a že mám taky doma 4 docela podobné, tak paní je trochu na rozpacích, ale její manžel se rozesměje. Spiklenecky na sebe mrkneme a běžím dál, oba moc milí lidi. Na všech stanicích jsem si dával záležet, abych byl vždycky alespoň trochu společenský a sdílný, ochota a sympatická reakce lidí mi vynaloženou energii vždy s úrokem vrátila. Úžasné!

Ve chvíli, kdy se převlékám do suchého a beru si batoh, mám více času, tak se poprvé zeptám, kolikátý jsem ... čtvrtý! Prý jsem 4.! To je neskutečné, přitom mám pořád průměrnou rychlost kolem 5:30! Vypadá to velmi dobře, ale nesmím se tím ještě zabývat, cesta je ještě dlouhá a čeká mě navíc tma ... pravá dánská tma s hustými mraky těsně nad hlavou, co nepropustí ani malý odraz světla. 100km míjím také v osobáku, čas mám 9:14 hod., už se ale začíná ochlazovat. Škoda toho batohu, mohl jsem si ho nechat klidně o 20km dál, bundu ještě nepotřebuji a čelovku 2 hodiny určitě taky ne. Ostatní závodníci přede mnou i za mnou mají podpůrné týmy v autech, ti nic nosit nemusí. Podle aut dobře poznám, jaký náskok mám. Vždy, když kolem mne projedou z jedné stanice na druhou, zkontroluji vzdálenost od poslední občerstvovačky a vím, kolik km a minut mám zhruba náskok, je to pořád stejné, kolem 10-12 minut, a to je docela dobré. Rychlejší jsou sice přede mnou, ale druhé půlky nemívám zase o tolik horší. Alespoň ne o tolik, než ti pomalejší. Není důvod k panice, uklidňuji se. Samozřejmě vím, že to je teorie, do cíle není nic jistého a není dvou stejných ultrazávodů ...

Na 120. km poprosím slečnu na kontrole, jestli by mi nepomohla vyndat z batohu bundu a čelovku. Když se rozběhnu, lituji, že jsem si nikdy pořádně nevšiml, jak se utahuje, trvá mi asi 10 minut, než se mi ji po tmě povede utáhnout. Na některé další stanici dobíhám zkušeného Angličana, vypadá dost demoralizovaně, viditelně je nerad, že mě vidí. Na rozdíl ode mě je zkušený ultramaratonec, přece jenom by byl radši, kdyby ho předběhl aspoň nějaký atlet ... Letmo se pozdravíme a hned se rozebíhá, je mi jasné, že jestli jsem ho dohnal teď, tak ho doženu i za chvíli, takže nikam nespěchám a zhruba po 2km jej bez hlesnutí předběhnu. Míjíme se tedy nejen v naprosté tmě, ale i v naprostém tichu. Po chvíli na dlouhých pláních zmizí z dohledu i jeho čelovka ... jsem třetí! Dopadá na mne tíha bedny.

Po půlnoci jsem byl už průběžně třetí
Na 140.km v rybářské vesnici Sonderby je otočka, takže s napětím sleduji a počítám, jaký mám náskok. Když vidím několik set metrů před sebou čelovku, snažím se předem vydýchat a zlepšit styl, abych nedal znát únavu. Normálně už bych přešel do chůze, ale teď to nepřipadá v úvahu. Nakonec proti mně běží 2 závodníci, Angličan mezi nimi asi není, zřejmě měl nějakou vážnější krizi. S úsměvem je pevným hlasem pozdravím, ale jen zaběhnu za roh, přejdu do chůze a chvíli se dávám dohromady ... Mám na ně asi 10 minut. Budu muset přidat, pokud to nehráli stejně jako já, tak oba vypadali, že jsou na tom velmi dobře! Ale etudu jsem zahrál perfektně, musím se pochválit.

Do cíle je to odhadem ještě 3 hodiny, do chůze musím přecházet stále častěji, stále častěji se také ohlížím, jestli se ke mně někdo neblíží. Tma je opravdu neskutečná, dala by se krájet a možná ještě dál ... vidím jen před sebe,co mi dovolí čelovka a vím, že nesmím zabloudit, jinak je po všem. Vítr se mnou místy lomcuje, že se sotva držím na nohou. Vynechávám už i banány, za celý den jsem jich snědl asi 20, už se nedají jíst, kola s vodou mi ale chutná pořád, to je skvělé. Posledních 10km je nekonečných, Nykobing se dá tušit podle osvětlených mraků, musí být docela blízko, přesto se pořád ne a ne objevit první domy. A když už už vbíhám konečně do města, je trasa vedena dlouhými nekonečnými třídami, kde kromě organizátorů, kteří nás jezdí vyhlížet a kontrolovat v autech či na kolech celou noc, není ani noha. Konečně sbíhám dolů k přístavu k moři, už to nemůže být daleko.

V cíli ...  medaile už čeká
Přecházím do chůze, nechci nic riskovat, na umístění to vypadá dobře a snad bych se mohl vejít i do 16-i hodin. Bohužel to nevím úplně jistě, protože mi po čtrnácti hodinách došly baterky v garminovi. Za přístavem je na zemi poslední šipka, pak už jen posledních 800 metrů. Trochu se špatně zorientuji a na poslední křižovatce odbočuji na špatnou stranu, ale po několika metrech to zjistím; místo šipek tady totiž umístili stožáry s dánskými vlajkami, mezi nimi se běží až do cíle. Pár set metrů přede mnou už slyším křik: z reproduktorů hlásí moje jméno, vypadá to, že i hodinu a půl po půlnoci na mne čeká v cíli velký dav lidí, co křičí, tleskají a pískají, tak křičím taky, na tabuli vidím 15:59 a nějaké drobné a vím, že si splním mnohem víc, než o čem jsem před svou první stomílovkou snil. Chtěl jsem dokončit, možná jsem si po 24-hodinovce trochu věřil na čas do 18 hodin ... V cíli mi ředitel závodu dává na krk medaili, gratuluje mi, že jsem třetí. Jsem dojatý, neskutečně dojatý, užívám si to. Trochu na něj padám, vlastně se nedokážu pořádně zastavit.

Finale

V cíli nás vítal
Jann Søndergaard  - ředitel závodu
V klubovně veslařského klubu se nechávám položit na pohovku, v bundě, v kalhotách, sundavají mi jenom batoh a boty. Po zkušenostech, kdy jsem s sebou několikrát v cíli fláknul, na sebe tuhle zvláštnost předem prozradím. Zdravotnice naštěstí dobře vědí, co se mnou mají dělat, krmí mě, cpou do mě minerály, pozorují mě dobrou hodinu, než mi pomohou dojít do hotelu. Dámy jsou milé, povídáme si o všem možném, taky o dánském filmu, udivuji je svými znalostmi o dánských hercích a režisérech. Když říkám, že musím zavolat ženě, že měla dneska 40-iny, tak už jim ani nepřipadá divné, že zrovna ten den pobíhám 1200km na sever od domova .... Až po půl hodině dobíhá mladý kluk na 4. místě. Pozdravíme se a popřejeme si, je mu zle a rád by se vyzvracel. Pozornost ošetřovatelů se tedy obrací na něj a já pomalu mizím pryč. Tomáš je ještě na trati, odhaduji, že doběhne kolem 6:30, můj odhad se moc nemýlil. Jana s Pavlem jsou ještě hodně daleko, někde kolem 100.km, budou to mít velmi těžké, ale nakonec to v limitu zvládnou. Doběhli těsně před polednem, zrovna, když už jsme se chystali s Tomášem na vyhlašování do centra na náměstí.


PS: předchozí text 100 Miles Around the Isle of Mors jsem zamýšlel jako propagační text tohoto krásného závodu a skvělé organizace. Tenhle text je můj - osobní (a opravdu poslední)


Pořadí na prvních 10. místech, dokončilo 53 závodníků ze 71



16. 9. 2015

100 Miles Around the Isle of Mors (reportáž ze severního Jutska)

"Zakládací listina"
Dánského království v Jelling
Mezi evropskými ultrazávody najdete sice 100mílovek dost, většinou ale trailových, zatímco těch zaměřených na rychlost, až tolik není. Jednou z mála šancí zaběhnout si tuto distanci rychleji je „100 Miles Around the Isle of Mors“ pořádaný běžeckým klubem Pinen & Plagen. Jedná se o jednookruhový závod kolem dánského vnitrozemského ostrova Mors na samém konci kontinentální Evropy, na severu Jutska. Start, cíl a zázemí je v malém městečku Nykøbing, které je z Prahy vzdálené 1100km, ovšem snadno dostupné po dálnicích a rychlostních komunikacích. Cestou je možné se zastavit v Ribe, místě spojeném s posledním odpočinkem dánské královny Dagmar Dánské, která byla dcerou Přemysla Otakara I., případně navštívit Jelling s obřími runami, uchovávajícími záznam o založení Dánska v 10. století. S dětmi je možné cestu rozdělit i na více dní a zastavit se v Legolandu v Billundu.

Jméno vítěze a jeho dosažený čas je
zvěčněn na pěší zóně v Nykobingu
Závod je jednookruhový, 80% vede po asfaltu, s běhatelnými kopci, a pokud zrovna nefouká ostrý vítr (bezvětří Dáni moc neznají), anebo neprší (v září až 50% deštivých dní), tak se dá dosáhnout vynikajících časů. Rekord trati drží Maďar Attila Vozár z roku 2009, časy vítězů jsou ale každý rok kolísavé a značně závislé na klimatických podmínkách. Pořadatelé umožňují mít vlastní doprovodný tým, který na závodníky čeká na všech 32 občerstvovacích stanicích, tedy každých 5km.


Kim Hansen je velký sympaťák a letos
5. nejlepší na světě ve 24hodinovce
Nejlepší organizátoři bývají zpravidla samotní běžci a platí to i v tomto případě. Oficiální program začíná již v pátek v 17hod. na náměstí. Pro město je to velká událost, je po pracovní době a tomu odpovídá i velmi solidní návštěva na ceremonii, kdy se do chodníku na pěší zóně vkládá pamětní deska se jménem a dosaženým časem loňského vítěze Kima Hansena. Kim se letos chystá na Spartathlon, takže neběžel, na slavnost ale přijel. Velmi milá akce, Kim zapózuje na chodníku nejdříve sám, pak s rodinou; je to sympaťák a má za sebou neskutečné výsledky, letos byl třeba 5. na 24hodinovce v Turíně (257km). V 18hod. je ohlášená organizační porada, kterou si pořadatelé kvůli 10 cizincům – z nichž asi jenom my nerozumíme – příliš nekomplikují a hovoří pouze dánsky. Fini, Norové, Islanďan, Australan, Angličan i Velšan asi něco pochytili, protože na anglický výklad jsme se dostavili pouze my Češi. Kromě čistě organizačních věcí se také dovídáme, že sledování počasí tady v Dánsku nemá moc smysl, zítra stejně bude pršet a v noci bude zima a tma. Jo a pozor, nebude normální tma, ale tma tmoucí. Samé dobré zprávy na poslední noc.

Ostrov Mors je obklopen
jutskou pevninou
Drtivá většina účastníků bydlí v krásně umístěném, čistém a příjemném Danhostelu přímo u moře, jen pár kroků od cíle a zázemí závodu, probíhá zde registrace a nechávají se tu dropbagy. Kvůli divákům se ale startuje v sobotu ráno na kilometr vzdáleném náměstí, kam nás zavezou autobusy. Po krátkém úvodu, představení jednotlivých běžců a rychlé druhé snídani připravené osobně majitelem místní pekárny, který podával skvělé pečivo s kávou, se dává 71 běžců do pohybu. Ještě než opouštíme město, tak náměstím 2× proběhneme, špalír lidí je milý a příjemně hlučný, nervozita
rychle opadá. Běží se malebnou krajinou, pole a políčka střídají pastviny, nádherné, čisté, upravené vesnice vyzdobené dánskými vlaječkami, hodně kilometrů vede kolem šplouchajícího moře. Občerstvovačky jsou opravdu přibližně každých 5km, čeká na nich téměř vždy to samé: voda, kola, ionťák, banán, sůl, slaný a sladký keks, hrozinky a sladké tyčinky, někde je i polévka, čaj a samozřejmě jako všude v Dánsku i káva. Většina běžců má k dispozici doprovod v autech, takže chtějí-li více, zásobují se odtud. Doprovod jsme samozřejmě neměli, museli jsme tedy spoléhat na to, co neseme, anebo na dropbagy.

Kohopak to čerti ženou? 
Originální je řešení záchodů: na občerstvovačce stačí říct a místní lidi vás ochotně berou k sobě domů! Jak je to prosté: půjdete támhle do dveří, po schodech nahoru, obývákem a doleva, koupelna je vedle. Prostě jsme v Dánsku a Dáni si nedělají zbytečně žádný problém. V každé slavnostně vyzdobené vesnici na nás čeká zástup místních, dospělých i dětí, fandí, povzbuzují a je obvyklé je pozdravit a prohodit s nimi pár vět. Na 68km vypsali pořadatelé měřenou 1km prémii na nejvyšší kopec ostrova. Pod vlivem vlastivědných informací o runách z předchozího dne jsem si nejprve myslel, že na mě pod kopcem čeká bájný Gorm the Old, nakonec to byl ďábel, který mě hnal vidlemi nahoru na kopec, samozřejmě k velkému pobavení místních. Na kopci čekalo v hrozném dešti asi 250 lidí, kteří vyvolávali závodníky jménem, až lezl mráz po zádech! Kvůli divákům jsme byli všichni povinně vybaveni GPS vysílačem, takže na internetu mohli v každé domácnosti, hospodě či na mobilu sledovat, jak se kdo blíží a připravit se na přivítání dalšího běžce. GPSky samozřejmě slouží i pořadatelům, kteří po celou dobu mají závodníky pod kontrolou a zvláště po setmění – které skutečně bylo tmavší, než je u nás zvykem – nás hlídali i osobně. Kolem 19:30 už se pořádně stmívalo, takže závěrečných 6 hodin proti větru a při kuželu světla z čelovky bylo opravdu hodně psychicky náročných. Přesto až do noci potkávám po trati běžecké fanoušky opouštějící vyhřáté hospůdky a povzbuzující běžce. V cíli závodu se na počest vítěze vždy koná ohňostroj a když letošní vítěz Kim Klitgaard zaběhl v dánském rekordu fantastických 13:34:48, vítala ho snad půlka města. Krásné přivítání v cíli čekalo i na ty ostatní, co se za vítězem loudali a skvělá byla hlavně péče po doběhu. Každého z nás se ujali pořadatelé, doslova nakrmili, převlékli a strávili s námi potřebný čas na prvotní regeneraci do doby, než si byli jistí, že se o sebe dokážeme postarat sami. Profesionalita, ochota, ohleduplnost, milý a vstřícný přístup je v této krásné zemi naprostou samozřejmostí. Ohleduplnost a pozornost tu běžec ocení zvláště pak na silnicích.

Pózujeme při vyhlašování společně s
1. Kim Klitgaardem a 2. Andreas Carlsenem
Ještě pár slov k tomu, jak jsme reprezentovali: Tomáš Okrouhlík zaběhl při své první 100mílovce krásných 21:23:56, Jana Šindlerová a Pavel Fenyk absolvovali celý závod společně, rozhodli se využít téměř celého 26 hodinového limitu. Autor těchto řádků absolvoval svůj životní závod a s časem 15:59:26 obsadil 3. místo. Schválně nepíšu celkově, protože v pořadí se nezohledňují věkové ani genderové rozdíly, na to si na severu při ultra nehrajou :-)



Pokud by si někdo chtěl zkusit rychlou stomílovku, mohu tento závod na 100% doporučit a rád poradím a předám zkušenosti, které se do tohoto textu nevešly.

Pohled Tomáše Okrouhlíka na jeho blogu

Zápisky Pavla Fenyka na jeho blogu

Krátké video Pavla Fenyka na Youtube

Stránky závodu (většinou v dánštině)

Fotky z 100 miles Around the Isle of Mors 2015

Fotky jsou převzaté z archivu účastníků závodu a pořadatele (Facebook)

3. 8. 2015

24-hodinovka za 24 týdnů

Na úvod musím titulek uvést na pravou míru; ne, v dalších řádcích určitě nebudu vypouštět do světa rozumy jak se má trénovat, jak jíst a vůbec jak se připravit na ultramaraton. Jednak to nevím a i kdybych to věděl a fungovalo to na mně, nemusí to fungovat na nikom jiném. A taky si musím přiznat, že všechno mohla být pouhá souhra náhod, která se už třeba nikdy nebude opakovat.

Tady a teď si mě našla vosa. Po žihadlu se mi rozsvítilo
24-hodinovka na 1km okruhu je fakt pořádně velké sousto, pro nohy i pro hlavu. Po loňské premiéře, kdy jsem spíše sbíral od Běžícího Stína jednotlivé zkušenosti, Radek Brunner mi nadělil 100 koleček a já se pak 14 dní dával dohromady, jsem přece jenom letos očekával něco trochu víc. Na podzim jsem sehnal literaturu, zvýšil jsem objemy, v červnu nadějně proběhla testovací 12-i hodinovka ve Stromovce a přece jen už jsem měl za sebou několik kratších ultra, které mi příjemně šimraly moje běžecké ego. Uklidňoval jsem se, že jde jen o přípravu na stomílovku kolem Ostrova Matek (100 miles Isle of Mors) a první pokus o zdolání 100mil s plánem:

D = D jako Dokončit (na 24 hodinovce nelze nesplnit)
C = 100 mil
B = 200 km
A = > 200 km (hello? ... dreams come true)

Start v troskách

Poměrně smělé plány po 6 měsících tréninku a s nejdelší uběhnutou vzdáleností 133km v roce 2014, že? Z několikadenního snění a zcela přihlouplé nervozity mě probudila vosa, která mě píchla do ramena 3 minuty před startem. Náhlé procitnutí z předstartovního limbu a bolestivý štípanec mě tak hned po startu zahnal na ošetřovnu a pro zapomenuté kompresky. Uf! Takhle jsem si start nepředstavoval. Chybami se má člověk učit, ale jaké plyne z takového začátku poučení? Příště mám přijet rovnou v běžeckém a v Kladně na start jedině s moskytiérou, žihadlo jsem tu dostal už v roce 2013 před maratonem.

Start jsem tedy prošvihnul a ztratil asi 5 minut, zase jsem se ale pěkně rozpumpoval, jednak žihadlem, ale taky jsem nemínil běhat hned na začátku někde na chvostu, takže prvních několik kol bylo pod 5:00 min/km. Poctivě do sebe po troškách cpu všechny hindi vegetariánské dobroty a prolévám se v horku střídavě vodou a vodou s kolou, občas prokládám nějakým ovocem. Odpoledne i podvečer utíká svižně, ženský hudební soubor Sri Chinmoy nám k tomu hraje pecky svého guru (dodává našemu sadomasochistickému snažení duchovní rozměr), a do 90.km si myslím, že mě nemůže nic moc překvapit. Běží se přece v laboratorních podmínkách, tedy rovina a vše potřebné přímo u nosu. Zatímco si užívám pár minut slávy na 6. místě na tabuli a jsem v zajetí endorfinů, tak vědomě potlačuji nejprve nenápadné, později pak zcela zřejmé signály z levého chodidla, kde se nakonec vytvořil možná pěticentimetrový puchýř. Školácká chyba! Ošetřovna mě nemine, páni ošetřovatelé a mí 3 rádcové (ve složení Zdeněk Kučera, Tomáš Okrouhlík a Honza Lochman) mě sice neopravili rychle jako při VC Formule 1, s o to větším rozmyslem a po důkladné odborné diskuzi jednali a rozhodli se pro nejlepší řešení. Výsledkem byla ploska jako nová, z poloviny zalepená jakousi Second Skin a zafačovaná kancelářskou lepící páskou. Zlaté české hlavičky a ručičky! Na tabuli jsem sice na delší čas zmizel, ale závěr mi vše vynahradil.

Kouzlo nočních běhů

Noční běhy "Odnikud nikam" byly tou nejlepší přípravou
Do nočních hodin jsem měl tedy "přezuto", což bylo jedině dobře. Běh v noci je kapitola sama o sobě, málokdo to ví, ale musí se speciálně trénovat! Alespoň podle teorie naší HC iTB (zlí jazykové o ní mluví jako o hard-core sektě spolku iThinkBeer.com, která spojuje ultraběhání s chlastáním, což není vůbec pravda). Právě v noci většinou přijdou krize, ať už spojená s dlouhým bděním, anebo s neschopností přijímat potravu. V této části závodu jsme ale se zkušeným  Honzou12 velmi dobře věděli, že přichází naše chvíle. Kolikrát jsme jenom letos odjížděli vlakem od rodin daleko za Prahu, s plechovkou piva hledali GPS na zcela bizarních místech (např. nádraží v Poděbradech, Úvalech, Berouně, na dálnici v Dobříši), abychom s několika zastávkami v restauracích nad ránem dosáhli pravé běžecko-alkoholové nirvány zase doma v teple, v posteli! Noční běhy "Odnikud Nikam", "Odnikud do Prahy", anebo "Odnikud Domů" často spojené s blouděním a hledání té správné cesty v temných lesích středočeského kraje měly zocelovat běžcův charakter a psychickou odolnost. Co by nás tedy mohlo dnes v noci překvapit v osvětleném kladenském lesoparčíku, obklopeném zdí a s přesilou pořadatelů! Nevím, jestli vysloveně noční tréninky už má nějaká běžecká kapacita literárně patentované, pro nás je to ale především příležitost spojit 2x příjemné s 2x užitečným: tedy poklábosit s kamarády u piva a zároveň naběhat dlouhé běhy a ještě trénovat běh přes noc. A je tu i morální rozměr, bez nadsázky lze o nás psát: "dělají to pro rodiny, aby svými dlouhými běhy o víkendu nedevastovali rodinné plány". Tak bohulibá jsou tato naše noční setkání!

Lekce ze závodění

Zpátky ke 24 hodinovce: noční kroužení probíhalo více než úspěšně a na tabuli s pořadím jsem se znovu objevil a dokonce stoupal vzhůru! Po té, co jsem předběhl maďarského a polského běžce, kteří už od ranních hodin pouze chodili a oba nevypadali vůbec dobře, jsem se dokonce vyšvihnul až na 3. místo. Blížil jsem se k naplnění plánu B. Pak jsem měl automaticky rozběhnuté Áčko, které nemělo limit a poněkud se tedy vytrácela motivace k dalšímu výkonu. Kolem 10:30 dopoledne již chodím dokola s velezkušeným oddílovým kolegou Jardou Bohdalem (MK Kladno), na kterého mám 5km k dobru a vím, že jestli tahle příjemná společná procházka bude trvat ještě 1,5 hodiny, budu muset z plánu A udělat "A+ = bedna". Jarda je ve značné depresi a má chuť skončit. Já ho povzbuzuju, aby ještě počkal, že to má cenu. Tím jsem nechtěně spustil něco, s čím jsem ani ve snu nepočítal: jeho deprese se zcela nevázaně přelila na mne, Jarda mě opouští a startuje k heroickému finiši s poznámkou, že "udělá" ještě toho Poláka před sebou. No jasně, jen běž Jardo! říkám nahlas a pro jistotu si přepočítávám, jak rychle by musel běžet, aby "udělal" ještě mě. Ve chvíli, kdy se ujišťuju, že je to v klidu a že při konstantní chůzi by musel Jarda běhat 5:20 na kolo, se kolem mě přežene ... odhadem tempem asi 4:20-4:30. Chytá se mě panika a místo klidného závěru jsem nucen běžet co mi síly stačí. Když mě šíleným tempem předbíhá po čtvrté, a je mezi námi rovný kilometr, tak je asi 15 minut do konce. Panika, pomoc! Nezbývá, než zachovat klid, závodit, poslední 3 kola tedy v kuse běžím a jen díky tomu nakonec udržím náskok slaboučkých 567 metrů! Uf, byla to velká lekce od velkého závodníka! Příště už žádné vykecávání s přáteli ani soupeři!

V pravé poledne se zastavuje svět, tedy aspoň náš běžecký mikrosvět na kladenském Sletišti. První v cíli - i když s tím cílem je to na 24 hodinovce hodně diskutabilní - skončil Nicola Leonelli (230.359), za ním Radek Brunner (222.000), pak s odřenýma ušima já (210.709) před Jardou Bohdalem, který se zrovna rozběhnul, a 2 závodníci z Polska a Maďarska, kteří také ještě překonali 200km. Mimochodem, někdo mi nad ránem povídal o krásné metě 5 maratonů (42195 x 5 = 210.975km), do té mi chybělo pouhých 266m. Tak třeba za rok ...

Sportovci po nočním běžeckém flámu :-)
Životní úspěch a naprosto nečekaný výsledek: 2. místo MČR v Běhu na 24 hodin, zároveň limit na MS (!). Po závodě nejsem několik dní schopen zhodnotit, co se vlastně stalo a hádankou pro mne zůstává, co za tím vlastně je. Ptají se mě na to i ostatní, co na to říct? Slovy o každodenní dřině bych se mohl dotknout těch, kteří běhání věnují mnohem víc než já, běhají spoustu let velké objemy, drží se zdravé stravy, pijí střídmě, anebo nepijí vůbec. O nějakých tělesných dispozicích k ultra při mé váze a postavě s výraznými tukovými obrysy bych si nedovolil ani spekulovat. Techniku běhání pomíjím úplně, to je úplně legrační představa ... oproti druhým prostě samý handicap. Je to pro mne záhada, co tedy mám jiného anebo dělám jinak než ostatní. I když jedna věc tu asi je a lehce se červenám: není to moc "politicky" korektní vzhledem k představě společnosti o zdravému životním stylu a sportovním přístupu, ale moc se nehlídám v jídle, ale ani v pití! Návod, jak se připravit na 24 hodinovku za 24 týdnů tedy nemám vůbec žádný, snad kromě té pravidelné skleničky no ... tak na zdraví! Ať nám to všem běhá!

PS: chci poděkovat za podporu své ženě, která mě zcela výjimečně doprovázela, svým kladenským přátelům včele se Zdeňkem Kučerou, který nám dělal support, a taky Honzovi Lochmanovi s Radkem Brunnerem, že mě nenechali po závodě žuchnout a hezky se o mě postarali, když jsem se poroučel k zemi.

Výsledky a fotografie na stránkách Sri Chinmoy Marathon Team

15. 6. 2015

První díl letní běžecké ultra-trilogie


Při startu v 7:00 se Stromovkou šířil 
zápach z blízké čističky odpadních vod
Po krátkém seznámení se s krátkým ultra běháním v loňském roce jsem se rozhodl v roce 2015 nakouknout do světa velkého ultra a soustředit se na vzdálenosti mnohem delší než je maraton. Ambice nebyly velké, jsem příznivec postupných krůčků, nikoliv velkých skoků. V říjnu mě velmi povzbudila slibná 6-hodinovka v Kodani, kde jsem sice prokecal první čtvrtinu s Ivou, ale i tak jsem dokázal držet tempo a uběhnout solidních 64km. Cíl běžeckého snažení a vrchol sezóny jsem si tedy na letošek naplánoval na zářijovou stomílovku na dánském ostrově Mors. Ke splnění snu mě měla přiblížit zvláštní "postupka", anebo běžecká ultra-trilogie:
12-hodinovka (Stromovka 13.6.)
24-hodinovka (Kladno 1.8.)
100 miles Isle of Mors (12.9.).

Kladenská 24-hodinovka měla být navíc generálkou a zároveň prvním pokusem o překonání hranice 160,9 km.

Po nastudování literatury jsem už v listopadu pochopil asi nejdůležitější věc, že dosavadní objemy jsou nedostatečné a je potřeba je navýšit alespoň na 100-120km týdně, při zachování 5-i, ale i 6-i běžeckých dní v týdnu. Pochopil jsem, že jeden dlouhý běh je málo, teprve ten druhý (B2B), odstraňuje pomyslnou maratonskou zeď a odlišuje ultramaratonce od maratonce. Také jsme se v lednu s chlapci u piva dohodli na občasných nočních bězích, jakési kombinaci bobříků odvahy, bdění, mrznutí a dlouhých běhů.

Zleva Ondra Velička (1.), já (2.),
Jarda Bohdal (3.) a Péťa Švanda (4.)
S vědomím, že mám něco natrénováno a nejsem tu pro nějakou srandu anebo zábavu, jsem startoval v červnu ve Stromovce 12-i hodinovku. Předsevzal jsem si, že ji nezaběhnu jako kavárenský povaleč, ale jako "běžec - závodník". Mojí velkou výhodou bylo, že jsem neměl ponětí, co od sebe můžu čekat. Když jsem se objevil na tabuli v první šestce, nadšeně jsem na Tomáše volal, ať mi tabuli na památku vyfotí, předpokládal jsem, že ostatní to teprve rozbalí a z elitní tabule zase zmizím. Evžen, který zrovna přišel na svou 6-i hodinovku mě přísným hlasem káral, že to je sice moc pěkný, ale ať už moc neblbnu, nebo taky brzo skončím ... I přes velké horko a dusno jsem se cítil celou dobu dobře, do tuhého začalo jít až kolem 100. kilometru a to nikoliv z důvodu, že bych už nemohl, ale že bylo za mnou teprve 9:30 hodiny a nevěděl jsem, co se asi může dít dál. Napadalo mě třeba, že se mi únavou zlomí koleno, začnu zvracet, zhroutím se, dostanu infarkt, anebo že teď teprve všichni začnou závodit. Vždyť já si před závodem ani nezjistil, kolik se tu běželo vloni, anebo kolik se tak asi běhá!

K mému velkému překvapení se nic nedělo, dokonce jsem s klidem závoďáka přestál i 2 bouřky - moje fobie z bouřek stojí za mou lehce posměšnou přezdívkou thunderbird / bouřnák - ve kterých jsem si užil hromů, blesků a kaluží, těsně před koncem závodu pak přibývalo puchýřů a vylomených nehtů :-) Navíc jsem se prodral až k Ondrovi Veličkovi, který si ale zkušeně první místo o 250 metrů pohlídal a na vítězství mi nedal šanci. Ani jsem tak vysoko nemířil, ale dá se říct, že jsem poprvé "přičichnul" nejen k závodění a k bedně, ale i k vlastním možnostem. Dosud nikdy jsem se ani nepokusil s někým závodit, anebo taktizovat, ani jsem nevěděl, co bych si pod tím při ultra měl představit. Musel jsme například rozhodnout, zda poslední 2 hodiny do toho půjdu co to dá s rizikem, že se třeba zraním, nedokončím a předběhnou mě jiní, anebo zda půjdu radši opatrně a budu si hlídat pořadí. Moje opatrnost (upřímně, byla v tom teda taky lenost) zavelela nakonec k druhé variantě. Doběhl jsem druhý(124.062 km), těsně za Ondrou, ale s dostatečným náskokem na třetího Jardu Bohdala.

Co všechno jsme ochotni
 podstoupit pro chvilku štěstí
Po závodě mě hned napadly 2 věci: buď to byla náhoda a všechno mi vyšlo, anebo tu přestala legrace a skončila mi doba anonymního pobíhání ve středu závodního pole, kdy jsem si mohl běhat jak chci a na pohodu. Těšit se na závod a mít nějaká očekávání je sice příjemné měsíc před závodem, ale určitě je hodně nepříjemné poslední týden a den před startem.


Fotky a kompletní výsledky jsou na stránkách Sri Chinmoy

1. 6. 2015

T-Birdovo Úvodník


Tak nakonec na mě taky došlo. Založil jsem si blog. Dlouho jsem tomuto nápadu vzdoroval, ale dávám ostatním za pravdu, že to není špatný nápad. Cílem určitě není šířit další megabyty mouder do virtuálního světa, ale smysl to má kvůli mně samému. Došel jsem k názoru, že při ultraběhání je potřeba udělat za některými běhy a záležitostmi pomyslnou tečku. Taková krátká (sladká a příjemná) tečka - anebo tlustá čára za nějakým neúspěchem - nám vždy umožní posunout se zase o něco dopředu. Zjistil jsem, že to nefunguje úplně dobře bez písemného záznamu, protože jak čas neúprosně utíká, spolu s ním utíkají i moje myšlenky ...

Zvažoval jsem taky, zda si dělat poznámky jen pro sebe, a ne veřejně a zjistil jsem, že "hrozba" zveřejnění mě nutí myšlenky mnohem lépe třídit, strukturovat a vůbec jsem přinucen jít trochu do hloubky. Proto moje osobní, ledabyle zaznamenané poznámky, které jsem si v minulosti ke svému běhání sám pro sebe dělal, jsou zcela nepoužitelné.

Následující příspěvky až do září 2015 jsou antidatované a zaznamenávají pro mě důležité události z pohledu v ten okamžik, kdy se běžecké události odehrály. Stručný zápisek je v těchto případech pro mne jako udělat výše zmíněnou tečku. Sladkou a příjemnou tečku. Samozřejmě dojde časem i na ty tlusté čáry, bez kterých by ale nebyly ty tečky tak intenzivně příjemné. Závěrem tohoto Úvodníku bych rád přidal několik stručných informací o mé krátké běžecké minulosti. Myslím, že několik následujících řádků je důležité přidat k snadnějšímu pochopení mých dalších textů:

V roce 2004 jsem po 10-i letech přestal kouřit. Během několika následujících měsíců jsem se dokázal zvětšit až na neuvěřitelných 93kg. Krátce po třicítce jsem se tedy cítil hodně mizerně, ale měl jsem odhodlání s tím něco dělat. Několik let jsem chodil do práce (a z práce) silovou, rychlou chůzí a když jsem něco zhubl, oblíbil jsem si inline brusle. Samozřejmě jsem na nich jezdil maratony, dokonce jsem 2x absolvoval berlínský InLine Marathon (2010,2011). V létě 2010 jsem byl v Brně a v Adidasu si bez většího přemýšlení kupuji první běžecké boty. Na podzim už se systematicky připravuji na svůj první maraton. Následující roky (2011-2013) jsem se pak zaměřoval výhradně na maratony.

Měl jsem za sebou asi 15 maratonů, když jsem běžel v dubnu 2014 svoje první ultra; jednalo se o Pavlův Okoloběh Liberce, akci našeho sportovně-osvětového anebo také obrozenecko-pivního (jak kdo chce) spolku iThinkBeer.com. Ten pocit,  kdy jsem měl na hodinkách 43km si pamatuju do dneška, dokonce vím, kde to přesně bylo, každopádně 60km bylo na mě tehdy opravdu dost. V červenci jsem se taky protrápil na ultra Zermatt, kde jsem poznal, že ve vyšších nadmořských výškách mi to bohužel něběží ani nejde. Koncem července jsem absolvoval svou první 24-hodinovku na Kladně, kam jsem se přihlásil v dobrém rozmaru v hospodě, a na Sletišti jsem kroužil spoustu hodin s legendárním a zkušeným Běžícím Stínem, který ačkoliv věkem mladší, tak mi předal první důležité znalosti. Totálně zničený jsem zvládl 133 km, na víc jsem absolutně neměl, ale byla to první opravdová jiskřička, která přeskočila mezi mnou a ultra. Říjnová solidně zaběhnutá 6-i hodinovka v Kodani pak byla tou druhou, skutečnou a pořádnou jiskrou, která ve mně zažehla radost z ultraběhání.

Ačkoliv pro mě bylo dlouho nepochopitelné, proč většina mých přátel má potřebu o svém běhání psát, tak už tomu rozumím. Důvody můžou být pro každého z nás různé, ale pro mě je ultra tak dlouhé a prožitkově intenzivní, že tu tečku (tlustou čáru) za ním může udělat pouze psané slovo.