3. 8. 2015

24-hodinovka za 24 týdnů

Na úvod musím titulek uvést na pravou míru; ne, v dalších řádcích určitě nebudu vypouštět do světa rozumy jak se má trénovat, jak jíst a vůbec jak se připravit na ultramaraton. Jednak to nevím a i kdybych to věděl a fungovalo to na mně, nemusí to fungovat na nikom jiném. A taky si musím přiznat, že všechno mohla být pouhá souhra náhod, která se už třeba nikdy nebude opakovat.

Tady a teď si mě našla vosa. Po žihadlu se mi rozsvítilo
24-hodinovka na 1km okruhu je fakt pořádně velké sousto, pro nohy i pro hlavu. Po loňské premiéře, kdy jsem spíše sbíral od Běžícího Stína jednotlivé zkušenosti, Radek Brunner mi nadělil 100 koleček a já se pak 14 dní dával dohromady, jsem přece jenom letos očekával něco trochu víc. Na podzim jsem sehnal literaturu, zvýšil jsem objemy, v červnu nadějně proběhla testovací 12-i hodinovka ve Stromovce a přece jen už jsem měl za sebou několik kratších ultra, které mi příjemně šimraly moje běžecké ego. Uklidňoval jsem se, že jde jen o přípravu na stomílovku kolem Ostrova Matek (100 miles Isle of Mors) a první pokus o zdolání 100mil s plánem:

D = D jako Dokončit (na 24 hodinovce nelze nesplnit)
C = 100 mil
B = 200 km
A = > 200 km (hello? ... dreams come true)

Start v troskách

Poměrně smělé plány po 6 měsících tréninku a s nejdelší uběhnutou vzdáleností 133km v roce 2014, že? Z několikadenního snění a zcela přihlouplé nervozity mě probudila vosa, která mě píchla do ramena 3 minuty před startem. Náhlé procitnutí z předstartovního limbu a bolestivý štípanec mě tak hned po startu zahnal na ošetřovnu a pro zapomenuté kompresky. Uf! Takhle jsem si start nepředstavoval. Chybami se má člověk učit, ale jaké plyne z takového začátku poučení? Příště mám přijet rovnou v běžeckém a v Kladně na start jedině s moskytiérou, žihadlo jsem tu dostal už v roce 2013 před maratonem.

Start jsem tedy prošvihnul a ztratil asi 5 minut, zase jsem se ale pěkně rozpumpoval, jednak žihadlem, ale taky jsem nemínil běhat hned na začátku někde na chvostu, takže prvních několik kol bylo pod 5:00 min/km. Poctivě do sebe po troškách cpu všechny hindi vegetariánské dobroty a prolévám se v horku střídavě vodou a vodou s kolou, občas prokládám nějakým ovocem. Odpoledne i podvečer utíká svižně, ženský hudební soubor Sri Chinmoy nám k tomu hraje pecky svého guru (dodává našemu sadomasochistickému snažení duchovní rozměr), a do 90.km si myslím, že mě nemůže nic moc překvapit. Běží se přece v laboratorních podmínkách, tedy rovina a vše potřebné přímo u nosu. Zatímco si užívám pár minut slávy na 6. místě na tabuli a jsem v zajetí endorfinů, tak vědomě potlačuji nejprve nenápadné, později pak zcela zřejmé signály z levého chodidla, kde se nakonec vytvořil možná pěticentimetrový puchýř. Školácká chyba! Ošetřovna mě nemine, páni ošetřovatelé a mí 3 rádcové (ve složení Zdeněk Kučera, Tomáš Okrouhlík a Honza Lochman) mě sice neopravili rychle jako při VC Formule 1, s o to větším rozmyslem a po důkladné odborné diskuzi jednali a rozhodli se pro nejlepší řešení. Výsledkem byla ploska jako nová, z poloviny zalepená jakousi Second Skin a zafačovaná kancelářskou lepící páskou. Zlaté české hlavičky a ručičky! Na tabuli jsem sice na delší čas zmizel, ale závěr mi vše vynahradil.

Kouzlo nočních běhů

Noční běhy "Odnikud nikam" byly tou nejlepší přípravou
Do nočních hodin jsem měl tedy "přezuto", což bylo jedině dobře. Běh v noci je kapitola sama o sobě, málokdo to ví, ale musí se speciálně trénovat! Alespoň podle teorie naší HC iTB (zlí jazykové o ní mluví jako o hard-core sektě spolku iThinkBeer.com, která spojuje ultraběhání s chlastáním, což není vůbec pravda). Právě v noci většinou přijdou krize, ať už spojená s dlouhým bděním, anebo s neschopností přijímat potravu. V této části závodu jsme ale se zkušeným  Honzou12 velmi dobře věděli, že přichází naše chvíle. Kolikrát jsme jenom letos odjížděli vlakem od rodin daleko za Prahu, s plechovkou piva hledali GPS na zcela bizarních místech (např. nádraží v Poděbradech, Úvalech, Berouně, na dálnici v Dobříši), abychom s několika zastávkami v restauracích nad ránem dosáhli pravé běžecko-alkoholové nirvány zase doma v teple, v posteli! Noční běhy "Odnikud Nikam", "Odnikud do Prahy", anebo "Odnikud Domů" často spojené s blouděním a hledání té správné cesty v temných lesích středočeského kraje měly zocelovat běžcův charakter a psychickou odolnost. Co by nás tedy mohlo dnes v noci překvapit v osvětleném kladenském lesoparčíku, obklopeném zdí a s přesilou pořadatelů! Nevím, jestli vysloveně noční tréninky už má nějaká běžecká kapacita literárně patentované, pro nás je to ale především příležitost spojit 2x příjemné s 2x užitečným: tedy poklábosit s kamarády u piva a zároveň naběhat dlouhé běhy a ještě trénovat běh přes noc. A je tu i morální rozměr, bez nadsázky lze o nás psát: "dělají to pro rodiny, aby svými dlouhými běhy o víkendu nedevastovali rodinné plány". Tak bohulibá jsou tato naše noční setkání!

Lekce ze závodění

Zpátky ke 24 hodinovce: noční kroužení probíhalo více než úspěšně a na tabuli s pořadím jsem se znovu objevil a dokonce stoupal vzhůru! Po té, co jsem předběhl maďarského a polského běžce, kteří už od ranních hodin pouze chodili a oba nevypadali vůbec dobře, jsem se dokonce vyšvihnul až na 3. místo. Blížil jsem se k naplnění plánu B. Pak jsem měl automaticky rozběhnuté Áčko, které nemělo limit a poněkud se tedy vytrácela motivace k dalšímu výkonu. Kolem 10:30 dopoledne již chodím dokola s velezkušeným oddílovým kolegou Jardou Bohdalem (MK Kladno), na kterého mám 5km k dobru a vím, že jestli tahle příjemná společná procházka bude trvat ještě 1,5 hodiny, budu muset z plánu A udělat "A+ = bedna". Jarda je ve značné depresi a má chuť skončit. Já ho povzbuzuju, aby ještě počkal, že to má cenu. Tím jsem nechtěně spustil něco, s čím jsem ani ve snu nepočítal: jeho deprese se zcela nevázaně přelila na mne, Jarda mě opouští a startuje k heroickému finiši s poznámkou, že "udělá" ještě toho Poláka před sebou. No jasně, jen běž Jardo! říkám nahlas a pro jistotu si přepočítávám, jak rychle by musel běžet, aby "udělal" ještě mě. Ve chvíli, kdy se ujišťuju, že je to v klidu a že při konstantní chůzi by musel Jarda běhat 5:20 na kolo, se kolem mě přežene ... odhadem tempem asi 4:20-4:30. Chytá se mě panika a místo klidného závěru jsem nucen běžet co mi síly stačí. Když mě šíleným tempem předbíhá po čtvrté, a je mezi námi rovný kilometr, tak je asi 15 minut do konce. Panika, pomoc! Nezbývá, než zachovat klid, závodit, poslední 3 kola tedy v kuse běžím a jen díky tomu nakonec udržím náskok slaboučkých 567 metrů! Uf, byla to velká lekce od velkého závodníka! Příště už žádné vykecávání s přáteli ani soupeři!

V pravé poledne se zastavuje svět, tedy aspoň náš běžecký mikrosvět na kladenském Sletišti. První v cíli - i když s tím cílem je to na 24 hodinovce hodně diskutabilní - skončil Nicola Leonelli (230.359), za ním Radek Brunner (222.000), pak s odřenýma ušima já (210.709) před Jardou Bohdalem, který se zrovna rozběhnul, a 2 závodníci z Polska a Maďarska, kteří také ještě překonali 200km. Mimochodem, někdo mi nad ránem povídal o krásné metě 5 maratonů (42195 x 5 = 210.975km), do té mi chybělo pouhých 266m. Tak třeba za rok ...

Sportovci po nočním běžeckém flámu :-)
Životní úspěch a naprosto nečekaný výsledek: 2. místo MČR v Běhu na 24 hodin, zároveň limit na MS (!). Po závodě nejsem několik dní schopen zhodnotit, co se vlastně stalo a hádankou pro mne zůstává, co za tím vlastně je. Ptají se mě na to i ostatní, co na to říct? Slovy o každodenní dřině bych se mohl dotknout těch, kteří běhání věnují mnohem víc než já, běhají spoustu let velké objemy, drží se zdravé stravy, pijí střídmě, anebo nepijí vůbec. O nějakých tělesných dispozicích k ultra při mé váze a postavě s výraznými tukovými obrysy bych si nedovolil ani spekulovat. Techniku běhání pomíjím úplně, to je úplně legrační představa ... oproti druhým prostě samý handicap. Je to pro mne záhada, co tedy mám jiného anebo dělám jinak než ostatní. I když jedna věc tu asi je a lehce se červenám: není to moc "politicky" korektní vzhledem k představě společnosti o zdravému životním stylu a sportovním přístupu, ale moc se nehlídám v jídle, ale ani v pití! Návod, jak se připravit na 24 hodinovku za 24 týdnů tedy nemám vůbec žádný, snad kromě té pravidelné skleničky no ... tak na zdraví! Ať nám to všem běhá!

PS: chci poděkovat za podporu své ženě, která mě zcela výjimečně doprovázela, svým kladenským přátelům včele se Zdeňkem Kučerou, který nám dělal support, a taky Honzovi Lochmanovi s Radkem Brunnerem, že mě nenechali po závodě žuchnout a hezky se o mě postarali, když jsem se poroučel k zemi.

Výsledky a fotografie na stránkách Sri Chinmoy Marathon Team