24. 11. 2015

Krakonošova (ledová) facka

"Zátiší s kaplí sv. Vavřince"
Sněžka, 14.11.2015 foto: Krakonoš
Není lepší nápad, než se proběhnout v zimě po horách, že? A když už se běží Krakonošovým revírem, proč k tomu nepřipojit i Jizerky, Lužické hory, soutěsky u Hřenska, pořádný flák Sudet ... dlouho plánovaný a očekávaný ultraběh neměl menší ambici než spojit nejvyšší a nejnižší (přírodní) bod ČR, tzn. dostat se ze Sněžky do Hřenska. Jak to dopadlo a co jsem se v horách naučil, se pokusím popsat na následujících řádcích.

Společenská část akce začala slibně už v autobuse, kde jsme stačili během nekonečné cesty vypít pár láhví vína, při první zastávce jsme málem ujeli H12 a při druhé si koledoval o podobný malér MvP. Někteří spolucestující si od naší poslední řady odsedávali dopředu, jiní brali zastavování rozjetého autobusu s nadhledem: "jéé, zase oni!" Musím podotknout, že když jsem nasedal na Černém Mostě do stařičké Karosy, hned jsem si vzpomněl na krásnou a veselou knížku Autobus sebevrahů - zážitkový autobus pro lidi, co už od života nic moc neočekávají ... My jsme naopak plni očekávání s půlhodinovým zpožděním šťastně dojeli do Pece pod Sněžkou, ubytovali se v Penzionu Sluníčko (jak příznačné pro následující den!), večer se pokračovalo v doplňování kalorických zásob tuhým i tekutým "palivem" v bezvadné restauraci přímo na návsi. Tradičně se plánovaly další vylomeniny, což je už takový krásný kolorit našich akcí. Na plánování se těším stejně jako na samotné pobíhání. Akorát musím být do budoucna obezřetnější a rozumnější ...

V modrém obalu je slivovice, bohužel tekla ...
na pozadí informace o teplotě a síle větru
Kdo mě trochu zná, tak ví, že nejsem žádný horal. Na Sněžce jsem byl poprvé teprve před 5 roky, na horách se mi motá hlava, někdy mi dokonce teče krev z nosu. Troufnout si na takovou běžeckou túru se samými zkušenými trailisty nebylo rozumné, i když jsem se utěšoval, že v Krkonoších se moc nezdržíme a Jizerky jsou placaté a podstatně níže. Krásné listopadové počasí s teplotou nad 10° i v noci slibovalo ideální podmínky. Jenže jak to na horách chodí, tak se počasí mění z hodiny na hodinu a Krakonoš se předpověďmi moc neřídí: ráno od Růžové hory zavřená lanovka, na Sněžce vichřice s padajícími kousky ledu a všechno namrzlé. Občas sice opatrně vylezlo slunce, ale to jenom proto, abychom se namlsali, že už to bude dobré, a vzápětí se ponořili do mlhy, či chumelenice. Když už se dalo běhat, tak s nejvyšší opatrností. Na tvářích i v očích štípaly kousky ledu, celkově jsme se posunovali pomaleji než jsem si představoval, a pouze rozvážným krokem. Když jsme se z mlhy vynořili - značně omrzlí - kolem 15:00 hod. u Jizerky, začínal jsem se smiřovat s DNF. Nakonec jsme přeběhli ještě Jizerky a skončili v hospodě nad Oldřichovem a vlakem se dopravili do Liberce. Krásná akce skončila dříve, než měla, ale je dobré ji zpracovat, uvědomit si chyby a vzít si z ní mnohá ponaučení:

1) Tahle zakletá fráze je natolik pravdivá, že se nikdy neochodí: ultra je v hlavě. Dosud jsem moc dlouhých ultra neodběhl, ale když jsem běžel 12-hodinovku, nastavil jsem si "hlavu" na 12 hodin, podle toho rozložil síly a počítal čas. V Dánsku na stomílovce jsem udělal to samé s kilometry, nastavil si plán na 16x10km, záložní plán na 20x8km. S jistotou jsem věděl, že prostě poběžím 16x vzdálenost odběhnutou tisíckrát v tréninku. V hlavě mám pak jízdní řád, se kterým podle okolností pracuji. Tento model v horách kvůli podmínkám a nevyzpytatelnému tempu nefunguje.

2) Bezpečnost: dosud jsem dlouhé ultra běžel vždy s pořadatelským zajištěním: vždycky je příjemné, když má člověk kolem sebe pořadatele, na cestě drop-bagy, o občerstvovačkách ani nemluvě. To platí pro jakýkoliv dálkový běh i závod. Na 24hodinovce navíc nemusíte myslet na bezpečnost, když se stmívá, jestli máte dostatek věcí na převlečení, jestli máte co pít, jíst, kde je záchod atd. Kouzlo běhu v horách pouze s tím, co si člověk nese (často zbytečně), jsem poznal nyní poprvé. Zatěžkán nákladem a zaměstnán starostí o proviant jde vlastně o úplně jiný sportovní výkon. A také o náročnější logistiku, než kterou znám.

Občas se objevily krásné výhledy - jako tenhle na Jeseníky
3) Míra nepohodlí: pokud odmyslím vnější okolnosti, tedy vichřici, zdržení kvůli nejedoucí lanovce na vrchol, kousky ledu, které nás omlacovaly z mraků, tak mi prostě nefungovala běžecká matematika: jak se mám například srovnat s tím, že od 5. km mě bolí nohy a to mám před sebou 130km? Odpověď: nevím. Únava při běhu v horách je úplně jiná, příprava zjevně taky.

4) Priorita: musím přistupovat opatrně k akcím, které zamýšlí překonat více než 60-80km, tedy hranici, kdy už je ultraběh podle mého názoru "devastující" a regenerace a návrat do tréninku trvá několik dní, spíše týdnů. Je potřeba mít nastavené priority, kdy a kde chci za tuto hranici zajít, vzít v potaz důsledky, možné prochladnutí, zranění, následný výpadek v tréninku po akci atd. Z tohoto hlediska jsem se dopustil největší chyby. Pokud běžím přes 100km, tak musím mít jasný plán, vědět proč to chci uběhnout a mít z hlediska motivace čistou hlavu.

5) Technika: nemám techniku, neumím běhat v terénu, kluci mi z kopce slušně utíkali. Rychlejší technické pasáže, kde se musí člověk rychle rozhodnout jestli radši skočit do louže, anebo na zledovatělý a (snad) stabilní kámen, jsou velmi fyzicky a psychicky vyčerpávající. Dlažební kostky a kros po rozbitých chodnících na Vinohradech jsou sice dobrý trénink na nervy, ale nikoliv na hory :-)

Idylická chvíle - Polsko má jasno
Sportovně to pro mě byla výborná zkušenost, i když jsem podcenil nástrahy hor a přecenil vlastní schopnosti v nich. Za sportovní nezdar akce se Tomovi moc omlouvám, vím, že jako organizátor byl z DNF smutný a v odhodlání pokračovat zůstal v sobotní večer sám. Měl jsem se předem - jako to udělali oba veverci - rovnou přihlásit na krátkou variantu, tu, kterou jsme nakonec běželi všichni. Z plánovaného přeběhu Sněžka - Hřensko jsme nakonec přeběhli po cca 10 hodinách jenom Krkonoše a Jizerky. Ze stejného místa, kde jsme skončili (a ve stejném čase, co jsme doběhli) ovšem hodláme ještě tuto zimu pokračovat a akci dokončit. Bude to určitě krásný a náročný noční běh Lužickými horami a Českosaským Švýcarskem. Už teď se těším!

Děkuji všem přátelům za perfektní akci a skvělou společnost, H12 a PvS také za zapůjčení fotek.

Krásný popis akce najdete zde: 12HD: Staříkovo běžecké YOLO aneb bylo nás pět :-)
... a taky zde: Veverka v zádveří: Dolu z kopce :-)

5. 11. 2015

Střídmá oslava (běžeckého) Silvestra

Někdy si říkám, jaký jsem jako běžec nevděčník: v létě nadávám na příšerné horko, sotva se trochu ochladí, tak nadávám, kolik vrstev na sebe musím navléct. Zatímco Riegrák v létě nabízí opilce vracející se z kalby, navoněné joggerky, krásné výhledy :-) a pejskaře, tak se začínající zimou člověk zůstává sám. Zbyli mi akorát ti psi a jejich vykuřující páníčci a paničky; joggerky zalezly do fitek a opilci nevím kam. Chce se říct: sbohem letošní horké léto, zimo vítej!

Rok 2015 je definitivně za námi
(tedy ten běžecký)
V sobotu 31. října jsem taky slavil Silvestra ... samozřejmě ne konec kalendářního roku, ale konec běžeckého roku, který se mi jako už tradičně láme na přelomu října a listopadu. Neznamená to nic víc, než že nová prázdná excelovská tabulka vystřídá tu starou vyplněnou a vyběhanou. Pořádek musí být, je to základ konzistence. Většinu podstatného z loňského roku jsem popsal už dříve, na tomhle místě si chci pouze zrekapitulovat některé myšlenky k tréninku v roce 2015 a zaznamenat plány do roku 2016. Žádná velká změna se neplánuje, snad jen kromě psaní podobných poznámek :-)

Silvestrovské bilancování

Srovnám-li roky 2014 a 2015, tak radikální změnu jsem udělal v kilometráži, naběhal jsem víc o celých 33% (3750/5000). Blížím se ke stropu, co se ještě dá při zaměstnání a dalších povinnostech naběhat, aby to také zvládl organismus a rodina. Maximální měsíční kilometráž jsem posunul z 400 na 500 km, v srpnu dokonce až na 600 km. Kromě závěru roku jsem se věnoval téměř výhradně objemům (průměrný týdenní objem kolem 110 km), nevyhledával jsem ani kopce ani terén. Kilometráž je prý absolutním základem pro ultra, aspoň jsem to pochopil z knihy Hal Koernera a z Garmina Radka Brunnera :-) Jejich kilometráž nezvládnu, ale je logické, že když člověk běhá často a hodně, tak mu to nejen přestane dělat problém, ale začne se mu to líbit a troufne si na víc. Žádná velká věda.

Nechci nic zakřiknout, ale po celý rok se mi vyhýbala zranění a po velkých závodech jsem pár dní regeneroval pouze svalovou a psychickou únavu. Tělo se mi tedy na dlouhá ultra adaptovalo opravdu velmi rychle. Až na závěr, po Dánsku a po Stromovce jsem silně cítil únavu fyzickou a psychickou, a tak jsem posledních 7 týdnů končil běžecký rok na průměru 70km/týden.

Mám rád tabulky i grafy, tohle je "Last 365 days"
V únoru jsem se bohužel nevyhnul viróze, která si oblíbila dýchací soustavu, po pauze si smlsla na trávicí soustavě, aby mi potvora ještě v březnu skočila na hlasivky. Po atb jsem začínal trénovat docela oslabený a tréninkový výpadek jsem cítil skoro dva měsíce. Nejvíc jsem si ale protrpěl zrušení účasti na únorovém Okoloběhu Londýna, na který jsem se hrozně moc těšil a ke kterému jsem směřoval celou loňskou zimu.

Pak se to v dobré obrátilo: v květnu jsem si na Šutru (72km) poprvé zkusil zaběhnout poslední kolo naplno a docela se mi to líbilo, protože do té doby jsem ultra běhal hodně opatrně. To byl další zásadní letošní impuls. Nezapomenutelné byly taky noční běhy a okoloběhy ... jedno v jakém složení, vždy jsme si užili hodně piv, pohody, klábosení a ve zdraví se vrátili domů.

Happy New Running Year 2016!

V těchto dnech mi začíná běžecký rok 2016. V plánu mám mírně navýšit kilometráž (+10%) a přidat jeden regenerační krátký běžecký den, budu tedy běhat 6x týdně. Noční pivní běhy a okoloběhy s kamarády mě pořád naplňují až mystickým nadšením a každý kilometr v dobrém rozpoložení se počítá 2x :-) Kromě kilometráže je pro mě důležité navýšení počtu B2B běhů. (B2B jsem si letos definoval takto: 2 dlouhé běhy ve 2 po sobě následujících dnech, které mají dohromady min. 50km a kratší běh má minimálně 20km.) Jsem zvědavý, jestli navýšení objemů s sebou také přinese nějaké to zrychlení :-) No ... a měl bych taky zhubnout.

Závodní plány mám na příští rok velmi smělé, vzhledem k obtížnosti budu šťastný pokud je dokončím: rád bych se na jaře účastnil jednoho hodně dlouhého běhu kolem nejmenovaného velkého jezera v Uhrách a největším snem je bronzová ploska jednoho profláklého antického posla. Víc už neprozradím :-) ... Především druhá akce je závislá nejen na běžecké, ale i na finanční formě :-) Jak říká nejmenovaný klasik: "Když už jednou limit je, tak má koukat aby byl. A když limit byl a je, tak se má zaběhnout to, co je, a nemá se hledět na to, co není, jako tomu v mnoha případech je". Taky se těším na Kladenskou 24-hodinovku: srdeční záležitost a velký běžecký mejdan pořádaný milými a přátelskými abstinenty.

To jsou tedy běžecké plány a sny na rok 2016. Teď zbývá ve zdraví přetrpět a přeběhat těch nekonečných 5 měsíců ve společnosti tmy, zimy, psů a pokuřujících pejskařů. Hurá do toho!