7. 6. 2016

Ultra Double, aneb 8. muž na měsíci

V mém lednovém příspěvku o Maratonci Oldovi jsem se vnitřně vypořádal se svými pocity, které jako by se potkávaly s legendární postavou Oldy z České sody. Možná jsem já svého Oldu - anebo Oldu ve mně - trochu podcenil. Snad jsem už dokonce dál než tento prostý, osamocený a zoufalý Olda! Olda je určitě dobrák a prošel jsem s ním kus běžeckého života, ale teď mířím dál ke světlým zítřkům a čelem k další výzvě. Výzvě stát se něčím, či spíše někým na způsob 8. muže na měsíci ...

video


Ultra Double v titulku je samozřejmě blbost; nic takového neexistuje. Ale můžu si to vytvořit, když budu chtít (a doběhnu), a budu tak první Čech, kterému se podaří v jednom roce dokončit Ultrabalaton a zároveň Spartathlon. Jo, je to lákavé :-)

Ať totiž v tabulkách hledám, jak hledám, tak nikdo takový zřejmě není. O Ultrabalatonu se sice říká, že je výbornou generálkou na Spartathlon, ale nenašel jsem žádného českého běžce, který by obě náročné 200+ akce zvládl v jednom kalendářním roce, navíc během 4 měsíců. Dan Orálek, Jan Ondruš i Martin Hunčovský mají oba zářezy, ale nikoliv v tom samém roce. Takže, pokud zvládnu v limitu doběhnout letos i do Sparty, tak budu nejen čtvrtý Čech v tomto "ultranebi", ale taky úplně první "finisher" obou závodů v jednom roce.

A pak to přijde, těšte se! přátelé, nebude se mnou k vydržení :-) ... stejně jako s 8. mužem na měsíci z Little (Great) Britain USA ... :-)

---

Dobrá ...  to byla ta možná vtipnější část příspěvku, taky je potřeba dát prostor nedostatkům a průšvihům, které mi na férovku ukázal Ultrabalaton. Pro úspěšné doběhnutí do Sparty v rozumném čase a v rozumném stavu musím zapracovat na následujících 6-i bodech:

1) změna bot: kouzlo Adidas Energy Boost (alias růžovek) po roce vyprchalo, protože jsou totálně nevhodné k delší chůzi, do Sparty zkusím dorazit v osvědčenějších Hokách

2) pití v extrémním horku: musím se naučit v horku pít přesně tolik, abych nebyl ani dehydrovaný, ale ani zbytečně "přehydrovaný", potit se v hektolitrech, nosit na sobě pětikilové potem nasáklé tričko a chodit v druhé půlce každých 20 minut na malou je k ničemu

3) puchýře: jak na puchýře? Stalo se mi to podruhé a žádný hodný indický šaman či léčitel jako na Kladně mi nepomohl a tak jsem strávil na Ultrabalatonu zbytečně o 2,5 hodiny déle, škoda :-(

4) insomnia: tohle je můj nový hit, protože nespavostí určitě netrpím. Musím si přes léto vyzkoušet prášek, který poslední noc zabere a zároveň se po něm ráno probudím svěží jako rybička bez vedlejších účinků

... no a pak už jenom maličkosti ....

5) natrénovat kopečky směrem dolů a nahorů

6) běhat v horku přes poledne bude pořádná oldovina, ale nutná oldovina

---

1. 6. 2016

Ultrabalaton 2016: Hra o přežití

Prolog

Startuje se u nejvýchodnějšího cípu (Balatonvilágos)
a v roce 2016 se běží proti směru hodinových ručiček
Je to asi normální, že v mužích zůstává kus dětství a hravosti až do pozdního věku, možná až do smrti. Takže i já jsem s jistou dávkou lehkovážnosti loni nakoukl klíčovou dírkou za dveře, za nimiž se rozprostírá svět dospělého ultra (v mých očích to je 100+), a okouzlen tímto světem bez hranic jsem se rozhodl hrát si taky. Jiní si v mém věku znovu hrají s vláčky, staví letadýlka, jezdí na hlučné motorce, anebo kopou do míče ... já se rozhodl zahrát si na sportovce. A to se vší "rozvahou" a opravdovostí. Je pravda, že do věku 16i let jsem snil kariéru silničního cyklisty, takže se člověk tak trochu vrací o 25 let zpátky, zpátky ke svým dětským snům. Starší běžci mi prominou, ale dělám to s úsilím, jako kdyby už nebylo v příštích letech další šance a vše se muselo stihnout ještě letos. Takže nikoliv Tour de France a Závod míru, ale Ultrabalaton a Spartathlon ... hraju si na sportovce, na atleta.

1. Insomnia

Týden před dnem D jsem cítil mírnou spokojenost s přípravou a lepšily se mi svalové problémy spojené s trénováním a hlavně s 24hodinovkou ve Švýcarsku. Poslední týden jsem nepřeháněl ponocování a spánek o předposlední noci v Bratislavě proběhl jak z učebnice ultra pro základní školy. Poslední večer před závodem jsem ulehal s tím, že se těším a nervozita mě nedusila tak, jako před měsícem, byl jsem naopak plný očekávání a příjemného vzrušení. Nic nenasvědčovalo, že oka nezamhouřím a následující 2 dny nebudu spát ani vteřinu.

Po probdělé noci zcela vyčerpán, nikoliv spánkem posílen, vstávám a zjišťuji, že týdenní pečlivá příprava přece jen nebyla bezchybná: zapomněl jsem na snídani! Nikde nic, ve 4:30 je kuchyň zavřená, a tak s marskou z minibaru v ruce uháníme autem ze Siofoku na 12km vzdálený start, máma řídí, já se snažím třeba aspoň na 5 minut usnout ... ale ne, není mi dáno. Na startu navíc zjišťuji, že jsem si nenamazal opalovacím krémem stehna a kolena, a taky že mám slušný průjem ... Setkáváme se s Honsovými, Pavel v dobré náladě, záchody bez čekání, rozloučení, vyrážíme ....

2. Start a úvodní kilometry

Do samotného závodu jsem přicházel s celkem snadnou taktikou: vybíhá se brzy ráno (5:30), přes den má být horko, tzn. do 10. hodiny je ideální zvládnout co největší vzdálenost, přes den to nepřehánět kvůli úpalu a po západu slunce to znovu rozběhnout. Zároveň jsem se s ohledem na přetrvávající problémy se zadním stehenním svalem snažil prvních 5km rozběhnout extrémně opatrně, aby se prohřál a rozhýbal. To se mi povedlo dokonale, za celý závod jsem nezaregistroval žádnou (opravdu žádnou!!) svalovou bolest. Příjemně jsme se pobavili s Pavlem, rozloučili se a mně nic nebránilo zrychlit postupně do 50.km, kde jsem měl průměr pěkných 5:25.

3. Maďarsko je placaté, to se o Zemi tvrdilo také

T-bird běží se 177 ! 
Vystřízlivění ze snadno nabytých km přišlo záhy: téměř ve stejný moment, kdy zmizely mraky a slunce rozehřálo úpatí kopců, jsme do nich mířili. První stoupání bylo dlouhé asi 3km a běhatelné, to další už bylo zčásti strmé a přešel jsem do chůze. Pak že je Maďarsko placaté, samá rovina! Na jednom z vrcholků, který byl 200 metrů nad jezerem, už pálilo slunce takovým způsobem, že mi bylo jasné, že budu muset z konečných plánů ubrat. Teplota měla kulminovat až kolem 16:00, tedy za 6 hodin a horko se dalo čekat minimálně do 18:00. Začalo grilování těla i psychiky.

Ostatní běžci mě zdraví "hojza", případně "hojza hojza", a tak jim odpovídám stejně, se zřejmým dialektem a jednou či dvakrát. Občas některý pozdraví "hejdá", říkám tedy "hejdá", pak prohodíme pár slov maďarsky a česky a povzbuzeni krásou vzájemně nekompatibilních jazyků pokračujeme dál. Neví někdo, co to znamená? ... S komunikací je to na UB opravdu problém. Anglicky umí odhadem tak pětina běžců a pořadatelů, někteří zvládnou reagovat aspoň německy. Na občerstvovacích stanicích, se marně snažím rozpomenout na 6 let němčiny anebo aspoň na použitelná slovíčka z Alles Gute.

4. Zlaté tele

Díky všudypřítomným štafetám a běžcům z firemních teambuildingů je všude o vzrušení postaráno.
Neustále vás předbíhají slečny v nejnovějších kolekcích od světových značek, cyklisté na drahých kolech, kteří je doprovází, auta troubí, po okrajích postávají členové štafety a ječením a křikem ty své povzbuzují. Celý humbuk upadá jen zvolna, úplný klid je až v naprostém závěru, kdy jsou všichni unavení, jsou v cíli, anebo skončili kdesi na trati.

Také prostor startu a cíle je obklopen jako na PIMu sponzorskými stánky s běžeckými cetkami, všemožnými vzorečky, humbukem, randálem, komercí. To jsem nečekal a je to pro mne asi největší zklamání. Připadám si, jako kdyby se nejtěžší závod jednotlivců přifařil ke komerčně zajímavějšímu pobíhání 2-4-6-8-10-12četných štafet běžců a cyklistů, které se potřebovaly za firemní peníze vybláznit. 

Postupně se blížím k prvním drop-bagům (z 5-i možných) na 45. a 78. kilometru, převlékám trička, která jsou kvůli (virozce a) usilovnému zavodňování totálně promočená, snad pětikilová. Na drop-bagech se určitě vyplatilo nešetřit, ale naopak je pořádně nacpat vším možným.

5. Hra o přežití

Jak mi napsal dánský běžec Per Ree druhý den: "The race was turning into a survival game". Lépe to říct nejde. Kolem 11:00 hod. je skoro dvouhodinové stoupání konečně za mnou. Horko je takové, že se člověk místy boří do asfaltu. Rozhoduji se měnit taktiku, určitě nezastavovat, ale běžet ještě pomaleji a vyčkat až horko odezní. Vím, že to bude ještě síla a ani trochu se nepletu. Na všech občerstvovacích stanicích vypiju něco mezi 0,6-1,0l vody, koly a ionťáku, v přepočtu asi 1,2-1,8 litrů/hodinu. Není to úplně pohodlné, jsem pořád plný, ale zabráním dehydrataci (na druhou stranu často chodím na malou). Těžce se smiřuji s propadem pod 6:00/km už po 90.km, ale nedá se nic dělat. Odpoledne horko opravdu kulminuje a kolem 16-17:00 teplota opatrně a zvolna klesá na snesitelných 30°C ve stínu.

6. Organizace závodu

Tady bych udělal malou odbočku a věnoval pár vět organizaci závodu. Maďaři jsou klidní, usměvaví, příjemní a pokud máte to štěstí, že se s nimi domluvíte, tak i zábavní. Ve 3 ráno jsem klepal na okénka aut spících štafetářů a sháněl náplast na puchýře. U dvou jsem nepochodil, buď jsme nepřekonali jazykovou bariéru, anebo mi nemohli pomoci, třetí z budapešťské pobočky GE byli ohromně ochotní a mluvili anglicky výborně. Díky nim jsem dokončil! Občerstvovačky byly sice stereotypně vybavené pořád tím samým, ale relativně bohaté. Trochu mě překvapila neúčast zdravotníků (možná byli pouze neviditelní) a pak neuvěřitelná lhostejnost vůči těm, kteří přes velké úsilí a často na pokraji sil, závod nedokončili. Jak vím od Pavla, který nakonec skončil na 88.km, tak z trasy závodu není organizován žádný (ano: ŽÁDNÝ!) odvoz zpět na start! Ta představa, jak někdo skončí v půlce závodu (závod nedokončilo 131 běžců z 203) a hledá v noci vlak na start ... Navíc po nešťastníkovi ani nikdo nepátrá (čip byl na zálohu a na stanici jej nechtěli), možná ještě teď pobíhá v lesích a močálech pár zoufalců s DNF na krku. 

Stejně tak nepovažuji za zcela obvyklé, že závodník po 28,5 hodinách a 221km odevzdá čip, řekne díky! a nashle! a z cíle se bez jakéhokoliv dozoru zvedne a bez doprovodu zdravotníka odejde. Zase toho tolik za sebou nemám, ale přišlo mi to šílené. 

Nemělo by vás ani překvapit, že pro zahraniční závodníky (zda i pro místní, to nevím) není uspořádána žádná technická porada večer, ani před startem. Žádné informace a poznámky k závodu, který se odehrává na hřišti velkém jako území mezi Prahou, Jihlavou a Pardubicemi, nečekejte. Oficiální tištěná brožura je pouze v maďarštině, člověk je tak odkázán na informace v angličtině na internetu, které ale nebyly aktualizované několik měsíců, možná od loňského závodu. Až při závodě člověk zjišťuje, jak věci chodí: běží se po zelených šipkách, nakreslené jsou jen při změně směru, někde i 2km není nic, občas jsou vidět zřetelné cedule na stromech a sloupech, běhá se zásadně vpravo (to jsem ale pochopil až po několikerém mimoverbálním varování pořadatele na motorce) a ASI se může běžet se sluchátkami. Na to jsem od pořadatelů nedostal odpověď dodnes.

Aby nevyznělo vše vůči organizátorům jen negativně: trať je opravdu dostatečně značená, na všech nebezpečných úsecích jsou vyškolení dobrovolníci, kteří zastavují dopravu, řidiči jsou většinou ohleduplní (někdy, zvláště v noci ale divocí), vlaky sice nezastavují, ale pořadatelé vám při čekání na šraňkách aspoň zastavují čas na čipu. Všichni pořadatelé jsou velmi příjemní a milí, nálada je opravdu skvělá.

7. Noční bdění

Ale zpátky k závodu. Odpoledne mě předbíhá Michal Činčiala, zmiňuje svou krizi na 70.km a pádí dál, v cíli nakonec skončí asi hodinu a půl přede mnou. Běžel s doprovodem na kole, což je určitě při této délce a v tomto prostředí výborná možnost, protože si člověk nemusí dělat starosti se zásobováním a na více než 40 stanicích ušetří desítky minut. Na rozdíl od jiných závodů je zde asi tolerovaný kontakt s doprovodem po celou dobu, nikoliv jen na občerstvovačkách.

Ve večerních hodinách dobíhám na stanici 123,8km a domáhám se mylně drop-bagu. Až po nějakém čase - psychicky rozšlehán na malé částečky jazykovou bariérou a kulminujícími střevními záležitostmi - pochopím, že drop-bag je až na 128,3km. Trapná přesmyčka! Chvíli po té znovu hledám skryté odkladiště v bažinách a statečně bojuji s komáry.

Noc probíhá klidně, trať už je téměř rovná, z klidu mě vyruší úporná bolest na chodidle a po chvíli i na tom druhém. Těžké pálení neznačí nic pěkného, sundavám ponožku a vidím malá stínka. Je mi jasné, že bude muset dojít k dalšímu přehodnocení plánů. Snažím se s bolavým došlapem ještě toho naběhat co možná nejvíce, probíhá již zmíněná epizoda s půjčováním náplasti, dokonce na 24hodinovce mám solidních 192 km, ale čím dál tím více musím chodit. Na 190.km, kde mám poslední drop-bag, se kompletně převleču, dám si polévku, ranní plzničku a psychicky se připravím na nejtěžší část závodu. Při chůzi je bolest snesitelnější, ibalginy s sebou sice mám, ale nikdy jsem je nebral a ani teď je neberu. Naštěstí je zde již cesta rovná jak podle pravítka.

8. Prostředí a trasa

V roce 2016 se běželo proti směru hodinových ručiček, nevím to jistě, ale myslím, že se směr každým rokem mění. První polovina tratě se tedy letos přes celou sobotu běžela po severní části, která je na kopcích orientována na jih a je tam extrémní teplo. Navíc je terén až do poloviny závodu zvlněný, s několik výraznými výstupy a seběhy. Druhá polovina je pak pravý opak: po obrátce u města Keszthely se trať uklidní a je až nepřirozeně plochá. Navíc na dlouhých promenádách je místy téměř nekonečná, 2-3km trvající rovné úseky bez jediné zatáčky jsou dost psychicky vyčerpávající. Z 99,9% se běží po asfaltu, většina trasy vede buď na cyklostezkách podél silnice, anebo přímo po silnici, za provozu. 

9. Finiš

Nezbývá mi, než zbytek závodu od 200.km odchodit, bolest při běhu je na obou nohách kvůli
zvětšujícím se puchýřům nesnesitelná, navíc mám dojem, že trpí i klenba. Volím sázku na jistotu, za 4 hodiny bych měl být v cíli, s velkým náskokem na časový limit. Jestli skončím 45., anebo 56. je mi jedno, přišel jsem si závod užít a v tom už mi nikdo, ani nic nezabrání, užívám si tedy velmi vysokých dopoledních teplot ještě posledních 20km. Závěrečných 6km je nekonečných, nejdelších v životě, za každou zatáčkou marně čekám konec. Stále běhají štafety, těch startovaly stovky, k tomu půlmaraton, ale předbíhají mne i jednotlivci, nenechávám se ale strhnout k závodění. Poslušně se držím plánu na přežití do konce. Poslední klesání do Club Aliga, dolů k jezeru, odchytává si mne děvče, které mě navádí do správného cílového koridoru (v tom druhém stojí frontu na průchod cílem finisheři všech možných kategorií a distancí) a čeká na mne páska a asi 4 fotografové. Zvedám ruce, procházím, křičím, lidi tleskají, pak ještě chvíli v cíli pózuji, a je hotovo. Dostanu medaili, plechovku s nealko pivem, vrátím čip, dostanu zpátky 20 euro, poděkuji, pozdravím. A to je všechno.

10. Epilog

Miluji drop-bagy, mlčenlivé soudruhy, protože
všichni nakládají s nimi jako by nežili a oni zatím žijí
a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými...
Ještě se přivítám s mámou, která se o mne 4 dny pěkně starala a když zjistíme, že v tomto rozlehlém zázemí s několika hotely nejsou pro běžce k dispozici sprchy (od toho je tu prý Balaton), tak mi pronajme v hotelu pokoj, abych se dal před cestou dohromady a aspoň hodinku se vyspal. Milé je setkání s Pavlem a Jarkou a pak už zbývá jen posbírat drop-bagy. Bohužel ani to se pořadatelům nepodaří, drop-bagy ze 2 stanic údajně nedorazily kvůli nehodě, prý mi je ale pořadatelé pošlou poštou.

Na pokoji si pouštím telefon, chodí mi jedna zpráva za druhou, moc děkuji všem za povzbuzení. Jsem v mírném a příjemném šoku z toho, že až do nočních problémů s puchýři jsem se držel snad i kolem 10. místa, nebyl jsem tedy v páté desítce, na kterou jsem se subjektivně cítil.

Mám za sebou vrchol 6-i měsíčního snažení a krásný závod. Tenhle závod je prostě takový, jaký si ho člověk udělá a není potřeba si ho nechat zkazit, mám ho i přes zmíněné nedostatky rád. Atlet se ze mě už nestane, to je jistota, ale to mi nevadí. Třeba ve mně zůstane ta chuť si hrát a budu přes léto snít o jednom pěkném výletě v Řecku, jak si to v šíleném horku peláším z Athén do Sparty.

Všechny vás moc zdravím, děkuji vám za podporu a že jste na mne mysleli!

-----
Konečný čas: 28:41:14,
Celkově 22. místo (16. v kategorii M) z 203 startujících ...
... ale také 3 ženy v první desítce (!)
... závod dokončilo jenom 72 běžců (!)

Kurzívou odděluji části pro běžce, co se budou chystat na Ultrabalathon v budoucnu, třeba jim mohou být tyto informace užitečné.

Pořadatelé si dávají na čas s fotkami, tak ještě nějaké postupně dodám :-)