18. 12. 2016

Pražská 100: Punk či postmoderna?

Dosud jsem si myslel, že největší blbina, jakou lze ve spojení s běháním vymyslet, je 24hodinovka na okruhu. Vlastně ani nevím, proč mě tahle disciplína baví, ale mám 24hodinovku asi úplně nejradši. Nikdy jsem neuměl - zvlášť milovníkům trailu a hor - pořádně vysvětlit, v čem je její kouzlo. Proto jsem rád, že jsem okusil slavnou P100 a dostal do ruky silný protiargument. Posuďte sami ...

Jak jsem se zrovna já silniční pobíhač octnul na Pražské stovce? Ne náhodou, prostě jsem slíbil 12H a
MM, že se letos společně proběhneme. Dávno jim tiše závidím jejich společné trailové historky, úplně nejradši pak mám pohádku o vdechování polévky s pivem. Tentokrát jsme se ale domluvili, že půjdeme společně a chlapci mi nebudou utíkat ani do kopců, ani z kopců, ani z hospody. Prostě na mě musí počkat. Vyběhli jsme tedy v pátek ve 23:10 ze Spáleného Poříčí, hned po projevu a slavnostním ohňostroji, který dal už tak šílené akci ještě větší punc magořiny. Až do rána se běželo většinou na cestách, rychlost limitovala hustá mlha, led a samozřejmě tma. Občerstvovačky byly připravené v údolích, ve vesnických hospodách: běžec se tak na chvíli ocitl v civilizaci, ve vyhřátě knajpě, ale za chvíli už s drkotáním zubů a s plným žaludkem pelášil zpátky mimo civilizaci do kopců. Nádhera! Škoda jen, že v některých hospodách nejsou na takový nával zvyklý a mají jen jedny ruce ... Výborně vše organizované, stejně jako kontrolní stanoviště vybavené barevnými fixami, kde si zmrzlou rukou uděláte na papír klikihák a běžíte dál!

S Magdou Vančákovou na startu (foto: F. Fajt)
Některá kontrolní stanoviště mají zeměpisnou anebo vlastivědnou informační hodnotu, kdyby na to měl člověk čas a nebyla mu po zastavení hned zima, tak by se i leccos zajímavého dověděl. Oceňuji tak další skvělý rozměr Olafova pořadatelství a trasérského umění. Mrzí mě, že jsem si o závodě nepřečetl nic dopředu, akorát si matně pamatuji, že profil připomínal vidličku, s přimhouřením očí hodně ostrou pilu. Věděl jsem, že zkušení kamarádi mne do cíle dovedou. Problém jsem tak měl hlavně sám se sebou: v práci dlouhodobě turbulentní období, psychická příprava nulová, a tak jsem se celou první noc držel stranou, měl jsem všeho plné zuby, usínal a neustále si opakoval, jestli tohle opravdu běžím dobrovolně a z vlastní vůle? Ráno už bylo lepší. Kilometry pěkně naskakovaly - tedy pěkně ne - ale naskakovaly. S ustupující mlhou a světlem přišly i běhací pasáže, kde jsem se cítil opravdu fajn. O návštěvách hospod se nemá cenu rozepisovat, zase těch piv tolik nepadlo (4-5?). Kluci na rozdíl ode mne umí při běhání i mluvit, já umím akorát poslouchat a někdy se mi povede i něco málo usoustředit a zapamatovat. Má to velkou výhodu, protože historky můžu vyslechnout se stejným zaujetím i několikrát v roce!

Kolem 100.km - už (anebo teprve?) v sobotu v podvečer se s námi loučí H12, který si při seběhu
ukopl prst na noze a k tomu ho sekundárně zlobí kolínko, chápu, že se mu v tomhle nechce pokračovat. Na 109.km máme (MM a Karel B.) poslední občerstvovačku, po které bohužel dochází k nepříjemné situaci, protože kluci zatuhli a přešli do velmi rozvážného stylu chůze ... kdyby do chůze; ve tmě připomínali zombie z Thrillera a tak jsme dva kilometry z hospody šli asi 40 minut. Byla mi strašná zima, navíc jsem doma nahlásil (proč?), že dorazím kolem třetí ráno. Dohodli jsme se, že je opustím, takže došlo k nepředvídané situaci, že jsem maraton do cíle zůstal sám, přičemž jsem o trati nevěděl vůbec nic, neměl jsem ji ani v telefonu, ani v hodinkách, mohl jsem spoléhat jen na značení a na ostatní, které potkám. To jsem naštěstí netušil, i když mi to MM říkal, že poslední maraton dám za neuvěřitelných 9 hodin!! Kluci (MM a Karel B.) se později neskutečně zvetchali a dorazili v neděli kolem 11 dopoledne, neuvěřitelné!

Značení bylo naprosto perfektní: sice jsem místy nepochopil, proč není jednotné po celý závod, zřejmě se značení na Olafových akcí řídí nějakými okresními turistickými předpisy, ale bylo zcela srozumitelné. Zalaminované ukazatele doprovázené v noci malými reflexními proužky byly dokonalé. Jednou jsem zapochyboval, když na mne asi z 30 metrů proužky mrkly a posunuly se asi o 10 metrů ... srnka pak utekla a já se musel o kus vrátit. Stejně tak nastal kolem třetí ráno chaos kousek od Zbraslavi: krásně vyznačená - skoro až přeznačená - zatáčka u doutnajícího táboráku byla mírně podezřelá, po 100 metrech cesta nikam nevedla. Pěkná škodolibost zbraslavských "dobráků"! Za chvíli nás pobíhalo s různými "dývajsi" na ruce i v ruce asi 40. Protože všichni kromě mne věděli kam jít, ale každý šel jinam, tak jsem se chytil staršího bodrého turisty, jehož rychlost chůze odpovídala zhruba mému klusu. Vůbec nevím jak, ale asi po 1,5 hodině zbraslavského bloudění jsem byl zpátky na trase a přebíhal most Závodu míru. To už jsem samozřejmě věděl, že domů nedorazím včas, zvláště po té, co mě pan turista shovívavě upozornil, že teď stejně není kam spěchat, protože za řekou jsou tři z pr*ele výšlapy. Ty tam opravdu byly a byly opravdu takové jaké je tento bodrý muž popsal: možná měl se mnou slitování, anebo zapomněl, ale nezmínil prudké vracečky do údolí, dlouhé polo-koordinované pády v listí, po kamení a mezi větvemi. Je ale pravda, že by byla škoda ty vyhlídky v noci nenavštívit ...

Až do 125. km jsem si myslel, že Pražská stovka je lepší punková záležitost. To by bylo ale vůči Olafovi nespravedlivé. Olaf je totiž umělec, postmoderní umělec. O olafovinách a olafokilometrech panují historky, i když má "olafovina" možná u silničářů poněkud negativní nádech, stejně je to pojem, a člověk si to nedovede představit, pokud to na vlastní nohy nezkusí. Přeběhnout Brdy a nevystoupat na nejvyšší hory je nesmysl, ale ta trasa by možná aspoň dolů po svahu mohla vést jinudy, když už nemůže jít po cestě. Třeba sráz z volných kamenů, pocukrovaný umrzlým listím, bahnem a větvemi - wow! Naprostá svoboda volby: jestli obětovat bundu, kalhoty, kotník, anebo toho pod sebou, kterému zrovna pouštím uvolněný kámen na hlavu. Anebo: přeskakování potoku v Nazaretu (Jíloviště) byla fantastická zlomyslnost, na 800 metrech asi 40x přes potok tam a zpátky, po kamenech, v bahně po kotníky, po tmě, prostě proč ne? Moje chyba, že jsem to neběžel v dřevákách (pardon Salomonech), ale v silničních Hokách, mohl jsem si vzít rovnou gumáky. Na konci potoka, se člověk vyškrábe po čtyřech zpátky nahoru a nahoře zjistí, že sice dole našel cizí rukavice, ale nenašel kontrolu, která mu teď tedy chybí ... a jako na potvoru je na dohled hospoda, ve které jsem byl před 1,5 hodinou a nevzal si ani pití, protože přece se nebudu tahat s láhví na posledním půlmaratonu! Člověk má právo dělat po 25 hodinách běhu nějaké ty chybičky, ne? K tomu mi unavený mozek vytvořil iluzi, že běžím v Karlových Varech, nechápu proč, o to větší údiv mě čeká o několik desítek minut, když se najednou octnu ve Zbraslavi! Ale do Modřan, do cíle už je to jen coby kamenem ... bohužel hodně těžkým kamenem. Opravdu, s těmi největšími lahůdkami přišel Olaf až na konec, MM měl pravdu, že na třetí ráno ať zapomenu! Kromě již zmíněných vraceček už jen nějaké ty skály, skalky, 2km "technický" úsek přes pole, ano, tady po 145km se teprve ukáže, jaký je kdo atlet! Chci doběhnout s fazonou, na atleta jsem si nikdy nehrál a klouzat v bahně nehodlám - padat už určitě ne, přesto poslední kilometry většinou běžím, už se těším do postele ...



Zatímco pořadatelská část Pražské 100 je spíše punková, undergroundová záležitost, trať splňuje všechny aspekty pop kultury: dramaturgie trasy je v podstatě nesmyslná a podobně jako popový koncert stojí na ústřední postavě (Olaf) či na příběhu (Trans Brdy). Není potřeba nic vidět (slyšet), stačí jen skutečnost, že jste u toho, u "olafoviny" a fantazie pracuje sama ... že to vždycky neladí? Nevadí! Brdy jsou přece krásné a Olaf je slavný pořadatel a nejlepší trasér, nevadí tedy, že z 32 hodin (cca průměrný čas startovního pole) běžím 20 hodin v naprosté tmě. Davy jsou ochotné strpět velké nepohodlí a trpět spousty hodin, aby splnily umělcovu vůli a pobavily se. A ten pološílený závěr? Na rockovém koncertě máte taky na závěr bengálské ohně, laserovou show, tempo hudby se zrychluje, hudba zesílí, napětí posluchačů se zvyšuje, stejně jako se zrychluje jejich tep. Není potřeba přemýšlet, jde o to si to pořádně užít. A tak jako rocková hvězda manipuluje publikem a křičí: "say: yeees!" a dav opakuje "yeeees!", tak Olaf může příští rok oznámit, že na čtyřicátém "přebrodíme Berounku, šnorchly jsou povinné" ... vůbec si nemyslím, že by přišlo méně lidí.

Olaf je opravdický umělec běhu, postmoderní umělec a tak ho prostě beru. Jeho akce nejsou pro každého a je možná opravdu otrávený, když dokončí pobíhači jako jsem já. Promiň, Olafe :-) moc Ti děkuju, že jsem mohl být letos u toho, vše v dobrém!



Brdy ve dne (foto: 12H)


PS: díky moc H12,  MM a KB za jejich skvělou společnost a navigaci, a největší díky DH za odvoz na start!